Perličky na dně

Povídkové filmy (obzvláště ty, kde jednotlivé povídky zfilmovali různí režisérři) obecně v oblibě příliš nemám (podobně jako nemám moc rád žánr povídky ani v literatuře). Ruší mě jejich nesoudržnost, zapříčiněná skutečností, že jednotlivé povídky mívají rozdílnou kvalitu a na malém rozsahu nemohou dosahovat stejné působivosti jako celovečerní film. V tomto filmu tomu není jinak, povídky působí dosti nesoudržným dojmem, a film se kvůli tomu vzpírá celkovému hodnocení (jak chcete hodnotit film, který se skládá z 5 zcela autonomních krátkých filmů?). Obzvláště Schormova povídka z celého filmu vyčnívá nejvíc, protože je na rozdíl od ostatních natočena barevnou kamerou - pro to nějak nemám pochopení. Obecně se mi některé povídky líbily více (Podvodníci), jiné méně (Romance), a celkově se prostě nemohu ubránit dojmu, že jednotlivým režisérům, kteří se na tomto zajímavém experimentu podíleli, více sedla samostatná práce (jak překvapující poznatek, žeano). (22.02.2015)

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ (19.02.2011)

Tyhle Hrabalovy povídky mne nijak nenadchly. V 60. letech přišla tzv. nová vlna, která dávala prostor nehercům a ukecanosti. Tato ukecanost může být v některých případech vtipná, jindy už méně, a to je právě případ Perliček na dně. Až poslední povídka Jaromila Jireše, o cikánce, kterou za 35 korun ulovil na šuk Ivan Vyskočil se mi opravdu líbila. "Kolik ti je?" "25" "Voko bere" (11.12.2007)

Zfilmované povídky Bohumila Hrabala mají jedinečnou atmosféru, každý tehdy začínající režisér zfilmoval svoji povídku podle svého a zanechal v ní svůj rukopis. Tohle byla elita režisérů tehdejší Nové vlny. A zejména povídka Věry Chytilové Automat svět má vyloženě raritní zásek, hraje v ní sám geniální výtvarník Vladimír Boudník, který bohužel po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém spáchal sebevraždu a naše země přišla o svérázného a originálního umělce. U povídky Evalda Schorma Dům radosti, která je jediná barevná zase krásně vyznívá varhanní hudba Jana Klusáka. Celkově jsou Perličky na dně vyváženým koncepčním dílem tvorby Bohumila Hrabala, který se v maličkých roličkách objevuje v každé povídce. (29.04.2017)

Manifest československé vlny v podobě pěti povídek od Bohumila Hrabala na mě nijak výrazně nezapůsobil. Možná je to kvůli samotné předloze, nebo možná kvůli různým režisérským pojetím, ale v hlavě mi utkvěl nejvíce Dům radosti Evalda Schorma a poté Romance Jaromila Jireše. Zbylé tři povídky mě svým příběhem a zpracováním nijak nezaujaly. Dům radosti má nejvýraznější hudební složku a jeho postavičky jsou nejbizarnější v porovnání s ostatními a Romance mi přišla nejvíce atraktivní svým příběhem. Zkrátka film, který mě z velké části minul svým účinkem. (08.06.2013)