Perličky na dně

Upraveno v prosinci 2023. Perličky na dně: jde o zdařilé převedení povídek Bohumila Hrabala na filmový pás, kde se rozprostírá jak poetika literáta (to nadšeně bezprostřední nalezení poezie v obyčejnosti, v bídě a v prachu všednosti), tak též literátovo pojetí lidské duše jako kosmické perly (respektive perličky). Jaromil Jireš - Romance: básníkovo okouzlení cikánským temperamentem a jejich ještě původním, tím tradičnějším přijímáním života zde mocně vyplouvá, tryská na povrch. Je to intimní symfonie pro dva, toužícího mladíka Gastona (Ivan Vyskočil, ten mladý) a mladou bezprostřední cikánku Margitku (Dana Valtová). Jan Němec - Podvodníci: krasosmutná poezie o pábitelství jako ospravedlnění sebe sama a vlastního života před sebou i před světem. A v tom je právě odhalena krása života. Zaujmou staříci (Miloš Čtrnáctý a František Havel). Evald Schorm - Dům radosti: šibalství a výdělečnost modernějšího způsobu světa troskotá na prosté lidové tvořivosti. Vyniká naivní vesnický umělec (sám malíř Václav Žák) i jeho osobitá mamá (Josefa Pechlátová) a dva pojišťováci, ten upjatější (Antonín Pokorný), i ten smířlivější (Ivan Vyskočil, ten starší). Jiří Menzel - Smrt pana Baltazara: podstata básníkovy poezie právě v této epizodě dosahuje svého vrcholu. V centru velkého víru poezie jsou milovník automobilismu (Ferdinand Krůta), pak jeho manželka s hudebním sluchem (Pavla Maršálková), v čase uvízlý strýček (Jan Pech) a ty zážitky ostatních absorbující invalida (Alois Vachek). Věra Chytilová - Automat Svět: poezie se zde snad nejvíce dotýká podstaty života, v jeho celistvosti, díky tomu odhaluje kouzlo života, jeho nejbytostnější poezii. Navíc, představuje alespoň trochu dílo osobitého grafika a malíře Vladimíra Boudníka. Vedle něj zaujme rázná výčepní v automatu (Alžběta Laštovková) a o ženicha policií připravená nevěsta (Věra Mrázková). Mám poezii Hrabala rád a od filmových adaptací neočekávám svoje představy, ani otrockost, spíše podstatu, duši, perličky, extázi poezie. Perličky na dně nejsou určeny pro intelektuály, jde o poezii, o kouzlo života v jeho zdánlivé obyčejnosti. Neschází potřebný nadhled. Vše plyne, v tom je veškerá krása i hrůza života zároveň. (05.11.2009)

Kazda z peti povidek ma nekolik silnych momentu a dobrych dialogu. I pres kratkou stopaz se v kazde najde dost hluchych mist a jednat se o nepovidkovy film, jsem si temer jisty, ze bych sel s hodnocenim nize... V 60. tych letech se hodne vsazelo na neherce a musim rict, ze to vychazelo dokonale a filmy tak dostanou punc autenticity a zvlastni atmosfery. Na prvnich trech povidkach me nejvice zaujaly postavy starsich hercu (invalida s protezou na motorce, byvaly operni zpevak a malir). Ctvrta povidka Very Chytilove se mi zda rezisersky nejzdarilejsi a pata Jaromila Jirese zase obsahove nejzajimavejsi. Kazdopadne, s odstupem casu se jedna o mimoradny pocin, kdy se dala dohromady (byt jednotlive) petice nasich velmi uspesnych reziseru! (18.10.2012)

Menzelova povídka je otřesná. Němcova o něco lepší. Schormova ujde. Chytilové je dobrá a Jirešova skvělá. Hlavně první tři povídky jsou pak po zvukově jazykové stránce velice nesrozumitelné. Angažování neherců přece neznamená, že se musí slova huhlat do ztracena a Menzel se pak tvářit, jak je poetický. 50% díky Jirešově výborné povídce. (09.02.2009)

Zvláštní případ povídkového filmu, ve kterém se kvality jednotlivých krátkých filmů nedají jednoduše zprůměrovat. Jakoby ty filmečky snad ani neměly nic společného. Ano, Chytilová by vyčnívala z každé režisérské sestavy, ale i zbytek je možná až příliš různorodý. Paradoxně tedy hodnotím výše oba krátké filmy, které se do tohoto pásma nevešly, přičemž Fádní odpoledne Ivana Passera ční vysoko nad všemi pěti částmi tohoto titulu. (21.02.2015)

první čtyři povídky se snad předháněly, která bude horší... naštěstí zde platí rčení "to nejlepší na konec", u Jirešova dílka jsem se konečně pobavil, to rádobyumění předtím bylo vážně utrpení. zřejmě nejsem dost hrabalamilovný, ale ani velká režisérská jména tomuto faktu moc nepomohla. celek: 40% (22.01.2009)