Perličky na dně

Popravdě řečeno, o něco větší zklamání než jsem čekal. Smrt pana Baltazara je totální nuda (alespoň ten Menzelův cyklista nebyl tak špatný), Podvodníci jsou též nudní, ale ještě více smutní, Dům radosti se vám nejdříve pokusí rozmlátit ušní bubínky hlasitými varhany a pak nabídne souboj o protivnější pár (Matka, syn X duo pojišťováků) - viděl bych to na remízu, Automat svět vás zkouší nejdříve uspat a pak zaútočí v podobě trhlé nevěsty a milovníka stromků a nakonec Romance, která se jako jediná dokáže kvalitou přiblížit průměru a navíc nabídne Vyskočila v roli naivního floutka, který si chtěl jen levně užít s cikánkou a najednou skoro plánuje svatbu. Dohromady mi to dává hodně slabé 2* a raději dělám, že jsem zapomněl jména režisérů, kteří mě docela zklamali. Ohromným paradoxem je, že Fádní odpoledne a Sběrné surovosti, které nebyly zařazeny, ale na DVD se v podobě bonusů nacházejí, jsou mnohem stravitelnější a Perličkám na dně by po přidání zvedly kvalitu, avšak nestalo se tak. (27.07.2012)

Inu, Hrabal je z jednotlivých povídek cítit na sto honů, ta syrová poetičnost je v českém prostředí pro něj opravdu typická a v 60. letech si mladí filmaři nové vlny dělali čest a povinnost zfilmovat aspoň kousek z jeho díla. Na povídkovém filmu je taky silně znát ovlivnění tehdejšími filmařskými postupy nové vlny, tzn. použití naturščiků, minimum zasahování do jejich dialogů a snaha o maximální autenticitu prostředí. Bohužel můj výsledný dojem sráží použití nekvalitního filmového materiálu, na kterém se podepsal zub času, v některých případech jsem nehercům vyloženě nerozuměl jejich repliky a počínání Menzela nebo Chytilové mi přišlo místy jako filmařská manýra. Nicméně bez diskuze řadu silných hluboce lidských momentů film má a taková závěrečná romance mezi romskou holkou a učedníkem z fabriky je komická a sentimentální zároveň. Celkový dojem: 55%. Na jednotlivých povídkách je zřetelně znát jednak to, že se pozdější slavní filmaři teprve učili za pochodu, a také to, že byli zahledění do sebe sama a divák jako konzument jejich díla je až tak dalece nezajímal... Problematické je využití hudebních motivů, některé jsem považoval za skutečně disharmonické útoky na moje ušní bubínky a s ohledem na sousedy jsem neustále musel korigovat hlasitost. Buď jsem neslyšel dialogy, nebo mě omračovaly varhanní či jiné vstupy. (09.08.2009)

Smrt pana Baltazara (****) nezapře Menzelův rukopis. Je hrabalovsky hravá, zachovává styl autorových dialogů, nabízí zajímavé střihové sekvence a zavádí pojem filmového pábitelství. Slovo "filmového" je velmi důležité: Menzel jako největší adaptátor mistra Hrabala. Svými snímky určil estetiku převodu onoho "pábitelství" na stříbrné plátno. Jakýkoli jiný pohled bude, domnívám se, odsouzen k odvržení jako nevěrný (nebo nevěrohodný?). Scénami s motocyklisty v zákrutách dráhy jasně předznamenává lyrické pasáže svých dalších filmových převodů. I Němcovi Podvodníci (****) korespondují s budoucím autorským stylem, který je oproti jeho souputníkům mnohem drsnější a komornější, zaměřený na postavy. Dokonce i při práci s Hrabalovými lehkonohými dialogy, dokázal vytěžit dřeň lidské bolesti stárnutí a blížící se smrti. Dům radosti (****) je asi nejdivočejší povídkou, která se zřejmým způsobem odchyluje jak od Hrabalových dialogů, tak i stylově od ostatních snímků Perliček. Šílené a místy velmi vtipné. Ukazují se tu také limity využívání neherců, které zpopularizoval neorealismus, a sice že pokud je chceme využít, musí jim být alespoň rozumět, když mluví. Chytilová se v Automatu svět (****) projevila především jako experimentátorka a důsledná popiratelka tradičního způsobu vizuálního vyprávění složeného ze záběrů a protizáběrů, důrazu na nosné postavy vyprávění a synchronizace dialogu se záběrem na mluvčího. U této povídky je mimochodem velmi zajímavé srovnání s autobiografickou novelou (a její adaptací) Něžný barbar. Jako předobraz hlavního hrdiny poznáváme bezpečně Vladimíra Boudníka. A konečně, Jirešova Romance (****) je asi nejlepším zachycením hrabalovské poetiky z celého cyklu a to nejen v rovině motivické, ale hlavně v dialozích. V podstatě, kdybych neměl dopředu žádné informace, neváhal bych ani chvíli a za autora označil Menzela. Jedná se taky asi o jediný "normální" příspěvek do jinak velmi nediváckého povídkového filmu. Nediváckost však rozhodně není míněna jako výtka. Naopak, Perličky skvěle shrnují dravost a chuť převrátit kinematografii vzhůru nohama, která byla blízká celé generaci nové vlny. Avantgardisté počátku minulého století byly toho názoru, že umění je třeba zapálit a nechat shořet do základů, aby bylo možné postavit nové. Což je vůle, která současné generaci filmařů chybí. (15.10.2010)

Naprosto jedinečná záležitost, u které potom v podstatě zůstal jen režisér Menzel. Bohumil Hrabal vytvářel jedinečnou formu povídek. A kdo jiný, než mladí nadšení absolventi filmové školy, mohli tyto povídky, alespoň částečně, zpracovat. Naprostá osobitost a autentičnost povídek je nádherná. Jsou to jen a jen dialogy, pábitelské, nicotné, ovšem ze života. Tohle je nezpochybnitelný filmový underground. Točit Hrabala, je vskutku velmi obtížné, nicméně tady se to skutečně povedlo. Každá povídka má svojí atmosféru, ať už silnější, nebo slabší. V celku je to ovšem velice povedené. Povídka Dům radosti je pro mě absolutní vrchol toho zmíněného filmového undergroundu, který už je v současnosti nadobro ztracen. Děsivá hudba a překrásný, absurdní vývoj povídky. Od té doby, co jsem viděl filmeček poprvé, vyhledávám každý film režiséra Schorma. Tímto mě absolutně dostal. (01.10.2012)

Zajímavé, ale nic převratného. Z celého cyklu docela průměrně zpracovaných a dost depresivních povídek vystupuje Dům radosti od Evalda Schorma, ve kterém je natočen velmi originálním způsobem příběh dvou postaviček s "uměleckými" sklony. Výbornou atmosféru povídky je možné popsat jako mysticky napínavou. Docela mě také zaujala poslední povídka Romance od Jaromíra Jireše, ale spíše než svojí kvalitou, tak svojí úžasnou nekorektností. (22.09.2010)