Krev zmizelého

Snímek, jehož děj začíná těsně před druhou světovou válkou, pokračuje během války a končí někdy v šedesátých letech. Sledujeme příběh matky, která naváže vztah s německým důstojníkem a později i její dcery. U tohoto filmu oceňuji výpravu. Se zvukem to bylot horší. Mnohdy jsem postavám vůbec nerozuměl, co říkají. (20.06.2006)

Ambiciózní záměr předně trpí jakousi negativní schematičností. Körnerův pesimismus absurdně graduje a špatně a ještě hůř je „úplně všechno“, svět se mění v bažinu utrpení a lidé v přežívající trosky. Toho je určitě příliš. Cieslar se Körnerovu bolestivost snaží na jednu stranu opřít o technicky nedůvěryhodný „drsný realismus“ (slabost má pro mrtvá těla) a na druhou stranu vyvážit jistou deklamativností a romantičností. Nechtěně ale dosahuje absurdního ladění – nedůvěryhodná tragičnost čvachtá v nadbytečné telenovelistické zasněnosti (opravdu výborné jsou především „lyrické“ pasáže s incestním podtextem). I toho je příliš. Výsledek tak je skutečně bolavý – ale dle všeho jinak, než bylo zamýšleno. Netřeba našlapovat po špičkách a pokrytecky chválit nevydařené dílo jen pro autorskou velikost jednoho z tvůrců. Toto není dobrý film. (11.03.2005)

Již od začátku do Vás scénárista Körner a režisér Ciesler hustí jeden bezútěšný obraz za druhým. Při tom všem ale zapomínají na to, že se divák musí citově ztotožnit s postavami, aby se mohl dojímat jejich osudy a to se alespoň mne nepodařilo. Velký podíl má na tom má snaha o široký záběr,film se odehrává během 30 let, a to nutně vede k tomu, že jednotlivé charaktery jsou jen lehce načrtnuté a tím pádem chybí hlubší prožití příběhu, tedy spíše shluku epizodních výseků, které se nám snaží ukázat jak ta doba byla strašná... Což zajisté byla, ale podle mého názoru by bylo mnohem zajímavější a působivější, kdyby se autoři rozhodli soustředit na jeden konkrétní časový úsek.. Přesto se jedná o poměrně zajímavou podívanou, tu a tam s působivými scénami a kvalitními hereckými výkony. (14.09.2005)

Když se psaly velké dějiny, odehrávaly se i drobné soukromé bitvy tisíců lidí, kteří si chtěli zachovat alespoň nějakou důstojnost. Na krutosti 20. století nahlíží po svém Milan Cieslar podle neoptimistického scénáře Vladimíra Körnera. Výpravně, řemeslně poctivě, s hereckými hvězdami. Tuším, že všichni zúčastnění se museli pro látku „obětovat“ a slevit z lecčeho, na co byli zvyklí. Tvůrce zajímají konkrétní osudy, z nich se dostávají k výpovědi o krutých etapách dějin, nabízejí mnoho postav, mnoho situací. Někdy je to emotivně silné, jindy úderné, symbolické, mnohdy však útržkovité i docela přímočaré, ba jalové. Herci občas zbytečně tlačí na pilu, ale vesměs spokojenost. U Igora Bareše asi největší. Žádná rodinná podívaná. (05.10.2017)

Krev zmizelého je doslova beznadějný film, ve kterém nenajdu -ač jsem se snažila- nějaký zárodek optimismu či naděje. Jistě, taková válka a padesátá léta nepochybně byla, ale na mě je přesto tohle dílko až moc ubrečené a fatalistické. Takže vzato kol kolem předpoklad jisté invenčnosti tu je, tedy asi takový, že člověk zlostí skřípe zuby a svírá ruku v pěst, když se na scéně objeví pochybné lidské kreatury, tzv. paraziti režimu (jimž mimochodem s přehledem vévodí Igor Bareš coby komoušská bestie). Čímž se dostávám k problému číslo dvě ... film táhnou hlavně herci - Cibulková jako smutná sudetoněmecká žena, Huba coby holokaustem poznamenaný žid, Geislerová a její zasněná dcera komunikující s mrtvým otcem, hodný komunista Ondřeje Vetchého, vychlastaný poslouha Lábus, komouši Bareš a Stašová ... Figurky, které jsou perfektně odehrané, některé černobíle jasné, jiné mlhavě nejednoznačné. Tak trochu stranou u mě stojí Václav Jiráček, který mě se svojí hezkou tváří nepřesvědčil, že do téhle herecké suity právem patří, čímž ovšem nechci zpochybňovat jeho herectví. Režije se mi zdá formálně konvenční, to znamená žádné velké experimenty, stejně tak kamera a hudba. Pravdou je, že chtě nechtě cítím v tomto projektu televizní smrad ...Přesto se jedná o film hluboce lidský, dobře natočený a výborně zahraný. Tak proč sakra ne??? (04.08.2005)