Návrat

Spočiatku sa to javí ako jednoduchý príbeh o dvoch bratoch, ktorí žijú s mamou a bez otca v pochmúrnom severskom meste v Rusku a s kamarátmi trávia čas rôznymi riskantnými vylomeninami. Po tom ako sa zrazu objaví ich otec sa im život zmení. Zrazu chcú nájsť odpovede na to, prečo sa vrátil, čo s nimi plánuje a kto to vlastne ako človek je. Jemu samotnému je táto situácia dosť ťažká a ťažko na ňu hľadá ospravedlnenie. Zoberie chlapcov na vílet, kde im bude chcieť všetko ozrejmiť, stráviť s nimi príjemné chvíle a niečo ich naučiť. Oni však výchovu po toľkých rokoch bez neho veľmi neuznávajú a jeho autorita u nich je naštrbená. Najhoršie to znáša najmladší syn Ivan. Ten nakoniec spôsobí svojím strachom a hnevom, že jeho otec sa zľakne a snaží sa ho zachrániť z vysokej drevenej veže na ostrove a pritom spadne a zabije sa. Vo filme zostane veľa nezodpovedaných otázok práve vo chvíli, keď ich otec vykope truhlicu a na všetko začíname dostávať odpovede. Chlapci sa snažia zachovať si chladnú hlavu, ale nakoniec sa im jeho telo utopí v loďke, ktorú nechajú bez dozoru na brehu, keď nakladajú veci do auta. Spolu s jeho telom sa utopí aj truhlica a tak si vlastne musíme odpovedať na všetky otázky my. Film má dávku mysticizmu, odohráva sa v krásnej severskej prírode a aj keď občas nudí má skvelé herecké obsadenie, nielen v osobe Konstantina Lavronenka, ale aj dvoch detských hercov, z ktorých jeden prišiel o život tesne po premiére v rovnakom jazere, kde sa film točil a paradoxným spôsobom, keď zomrel po tom ako skočil do vody po vyhecovaní dievčatami a dostal kŕč a následne sa utopil. To dáva silný odkaz, že na frajerinu sa dá doplatiť a že riskovanie prináša aj toto a preto nebol napríklad aj syn Ivan pre matku na začiatku filmu zbabelec, keď nechcel skočiť do vody. Pred hercami však klobúk dole. Trocha mi tu chýbala nejaká hudba alebo aj mierne väčšie tempo, ale inak to nebolo zbytočne naťahované a kamera bola fantastická. Film zanecháva určitý odkaz, že všetci si na druhý svet odnášame zo sebou nejaké tajomstvo. V postave otca si ja napríklad nachádzam svojho prísneho otca, ktorý ma však chce celý život niečomu priučiť, ale kvôli jeho a môjmu správaniu, našej tvrdohlavosti, hrdosti, cti, nálad a rôznosti niektorých názorov sa nedokážeme pochopiť, aj keď empaticky ho chápem. Takisto aj iní ľudia si tu môžu nájsť to svoje. Pre mňa je to skvelý zážitok. (22.05.2012)

Z té kamery prostě musí mít člověk bradu až u země. Film je provokativní a dráždivý v tom smyslu, že pokud jednou začnet s jeho sledováním, jste prostě natolik zvědaví, že i kdyby vám jeho pomalé "Tarkovského" tempo nevyhovovalo, stejně se budete dívat dál. V tom tkví slabina i síla filmu. Od chvíle, kdy otec vstoupí do života těch dvou kluků (a zejména od doby, kdy se ocitnou na ostrově) jste zkrátka zvědaví, jak se rozkryje příběh onoho muže. Co bylo v oné bedně? Je ztroskotalá loď u ostrova jen náhodou? A jak to souvisí se zmínkou, že se kdysi "ryb přejedl"? Nutně pak musí přijít jisté zklamání, když nepřijde odpověď. Na druhou stranu možná díky tomu vám zůstane snímek vrtat hlavou... (18.11.2008)

Návrat je nádhernou ukázkou lyrického filmu a vizuálního umění v té nejčistší a nejpřístupnější podobě. Udivuje hrubým, neotesaným a úsečným scénářem, který záměrně nic nenapoví, nic neodhalí, většinu dedukcí nechá na divákovi, přičemž mu ale absolutně nejde na ruku. Spíše otevírá prostor famózní lyrizující kameře Mikhaila Kričmana, která svojí povětšinou odtažitou perspektivou a straněním se hlavního děje dokonale rytmizuje film, jenž osciluje mezi deskriptivními celky a strhujícími detaily. Kontrast odosobnělých a kompozičně vybroušených záběrů se subjektivními perspektivami dodává filmu citelnou dramatičnost, čím víc vypravěč divákovi odpírá, čím cí odvádí pozornost vizuálními přesahy, tím víc člověk lpí na vyprávěném, tím více si vychutnává lyrické vsuvky, které korespondují s náladou filmu. I díky barevnému filtru a vzhledu jednotlivých exteriérů dýchá z Návratu jakýsi chlad, odcizení, samota a vyprávěč tak vytváří prostou, ale strhující paralelu prostředí x příběh, nebo chcete-li lyrická složka x epická složka. Nepostradatelnou částí mozaiky jsou výborné výkony všech zúčastněných, před kluky nezbývá než smeknout, protože zvládají velmi obtížné party a emocionální nuance. Za povšimnutí stojí i zvuková stopa, která v mnoha záběrech ustupuje obrazu a ještě zesiluje znepokojivé lyrické podtóny. Podobně i hudba v minimalistickém provedení šikovně posiluje drama mezi postavami. Návrat je film hodně výrazně založený na formě, alespoň zpočátku právě forma dominuje nad obsahem, nicméně tušený, přesto těžko předvidatelný zvrat vytvoří v důsledku čirou a fungující metaforu vztahu otec x syn v podobě tak syrové a uvěřitelné, že jsem jakékoli námitky v tomto směru spokl. Vše završí naprosto otevřený a úsečně vypálený konec, který zanechá diváka v pochybách, jaksi uprostřed věcí. Zařazení černobílých retrospektivních fotografií má až lynchovsky dráždivý nádech tajemna... Smekám, úžasná práce. (15.01.2007)

Originální a nekonečně ponurá ruská záležitost , kde zejména mladší z chlapců předvádí takřka oskaorvý výkon. Andrej Zvjagincev předvedl premiéru jako hrom. Snímek se vám nesnaží nic vysvětlovat a neustále vás staví před nové otázky. Od samého začátku jste v permanentním očekávání, kam se bude děj ubírat a co vlastně stane. Atmosféra dává tušit, že se schyluje ke katastrofě. Tvůrcům se podařilo mě naprosto vtáhnout do děje a být 4 členem rodinného výletu. Závěr mě zcela dostal. [84 %] (28.02.2024)

Zmizela cesta, slovesa, ve fotografiích zůstal podmiňovací způsob. Cizinče, otče, podobáš se navlas Tomu na obrázku. Ta zežloutlá náruč mě zadržuje ve vzpomínce. Nažloutlý, po ní toužím. Ta přítomná, otcovská, cizí, mě ale na cestě v prachu, dešti, na moři, ostrově, na věži mačká, drtí. Zlím se a nenávidím Tě. Přemáhám zlostí strach, jednou dlaní vrah, druhou poraněný syn z fotografie. Nakonec Ti uteču. Les ustupuje rozpadlé věži, louce, místu, kde ve větru rezavě skřípe můj výstup. (06.02.2009)