O myrtové panně

Tak ono to zatím fakt vypadá jako podivnost. Devět vdavekchtivýh panen připomíná jezinky, zamilovaný blázen Dominik je o 22 let starší než dvacetiletá Mariettka, princ je nudný a poněkud mimo s tím porcelánem a Myrtová panna...No, nevím, už se na to příště koukat nebudu. Takové pohádky jsem neměla ráda jako dítě a evidentně se nic nezměnilo ani teď, kdy už dítě dávno nejsem. (30.09.2018)

Rostlina může po zalévání slanou vodou, kterou slzy přeci jen pořád jsou, vyrůst jen v pohádce. S takovou rostlinou, potažmo s dryádou takového keře, se mohl toužit oženit pouze řácky praštěný princ, který ve své ložnici měl kde co, jen ne postel a spal na hadru nataženém pod květináčem. V zahradě mu pobíhalo devět vdavek chtivých panen, které zůstaly celé roky stejně vdavek chtivé i panenské. Myrtová panna sama byla takové trochu smutně opelichané strašidlo a vedle krásné Marietty by o ni příčetnej chlap, což princ nebyl, ani koutkem oka nezavadil. (18.05.2013)

Československá televizní pohádka o princi z Porcelánového království se zasněným výrazem a s naivními a nereálnými představami o lidech, jehož city dokáže potěšit jedině myrtový keř, v jehož přítomnosti se mu zdají sny o líbezné krasavici G. Filippi. Příběh je vyprávěn v nepříliš povzbudivé náladě bez náznaku humoru s podivně rozostřenou kamerou, přesně jak jsme tomu u většiny pohádek od S. Simonové zvyklí. Zápornou složku a překážku v princově štěstí v tomto snímku představuje devatero vdavek chtivých panen, jež se cítí princovým zájmem o tajemný keř uraženy a pomocí lsti se jim podaří rostlinu zničit. Zamyšlený bezkrevný princ M. Dlouhý nalezne své štěstí bez jakéhokoli hrdinského činu pouhým zasazením zbytku kořenů zpět do vázy a péčí o ně. Devět zhrzených a závistivých panen v čele s nejprůbojnější B. Kodetovou nalezne svůj trest také bez jeho přičinění. V pochmurné a depresivní pohádce se ve vedlejších rolích objevil P. Trávníček jako princův důvěrník a přítel Dominik, jeho milá V. Křížová a dále venkovský manželský pár V. Postránecký a J. Paulová, o nichž by se dalo hovořit jako o rodičích Myrtové panny. Poměrně významnou roli zde hraje hlas vypravěče v podání mistra E. Cupáka. Z mého pohledu se jedná o pohádku, reprezentující typický snový a zádumčivý styl paní Simonové počátku 90.let, z hereckého hlediska vnímám pohádku jako nevýraznou a průměrnou, dějově dokonce podprůměrnou. (07.01.2018)

Já mám s filosofickými či filosofujícími pohádkami problém: už jako dítě mne nebavily a odcházela jsem od obrazovky, protože jsem "těm řečem" vůbec nerozuměla. A nebaví mne ani dnes, když se blížím babičkovskému věku: "těm řečem" sice už rozumím, ale celé je to takové unylé a "uživatelsky nepřívětivé". Hudba mne vyloženě skličuje a kýčovitě rozmlžená obrazovka mne štve už od začátku. Herectví Michala Dlouhého se nedá nic vytknout, a přesto jeho zmítaný princ snící o ideálním království je jen slabým odvarem z Hamleta. Ty Jezinky potácející se rok po královské zahradě mě spíš děsí a Myrtová panna je poněkud mdlá. Tím v žádném případě nenapadám původní předlohu. (14.02.2015)

Zase z řady poeticky depresivních pohádek, která je sice zasazena do exteriérů a skutečných reálií, ale příběh je zase melancholicky smutný podmalovaný totálně psychózní hudbou. Navíc zlo je tu hodně silné a v okamžiku úmrtí víly opravdu nepříjemné. Přesně typická pohádka Svatavy Simonové, jejíž pohádky pro děti rozhodně nejsou a dospělému moc veselosti nedopřejí. Hudba: Ladislav Simon (07.01.2018)