Karel a já

Peklo, rozpoutané po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu téhož roku, smetlo nejen statečné parašutisty v kryptě cyrilometodějského kostela, ale i stovky bezejmenných lidí, odvážných i vystrašených. Zdá se potom takřka nemožné, že v těchto podmínkách vznikaly veselé příběhy plné radosti i mladosti, takové, jakým je právě Cikánova komedie o napravení nenapravitelného a lehkomyslného továrnického synka. Volba Jindřicha Plachty do role podivínského drožkáře, který si svého Karla hýčká s pověstnou něhou a laskavostí byla trefou do černého. Jeho svrchovaně autentické herectví, zcela přirozené, prosté a bez vší okázalosti souzní jak s příběhem, v němž má navrch láska člověka k člověku, tak s tím, čemu se říká přátelství lidí a zvířat. Plachta ale není sám, jsou tu i další, kteří ve stínu přiléhavých ateliérových dekorací vytvářejí šťavnaté lidské typy – sympatická, teprve šestnáctiletá Jana Dítětová, půvabná Hana Vítová, jejíž proměna v uraženou novomanželku, cynickou a něžnou zároveň, je vskutku nečekaná, laskavá Nasková, Dohnal, Pešek i vynikající Marvan v roli zcela protichůdné. Osudová sázka, která změnila jeden lidský život k lepšímu, by mohla, navzdory svému stáří, sloužit i jako vhodná záminka k současné, ne právě lichotivé bilanci na trhu práce. Cikánova veselohra je kromě jiného živoucím důkazem, že i v těžkých časech lze vdechnout život nesmrtelným filmovým okamžikům, na které vzpomínají ještě další generace vděčných diváků. (04.10.2008)

Tato milá pamětnická komedie má originální příběh o dojemném přátelství starého muže a koně, doplněný další spíše tuctovou zápletkou o napravení ztraceného lenivého syna. Z herců zaujal kromě dobráckého Jindřicha Plachty a lidového Jaroslava Marvana i skvělý výkon Růženy Naskové v malé ale vtipné roli chápavé matky. Interiéry kulisové, exteriéry zajímavé, celkově lepší průměr. Některé hlášky z filmu jsou stále aktuální : „Dnešní mládež je spolehlivá jen ve své nespolehlivosti.“ (28.01.2012)

Období normalizace a protektorátu má plno významových paralel a styčných bodů, jedním z nich je fakt, že ony pohnuté doby přály vzniku filmových komedií, bylo důležité mít alespoň na pár chvil možnost někam utéci z šedivého bezčasí reality. V roce 1942 (tedy těsně po období heydrichiády) velezkušený režisér Miroslav Cikán natočil komedii skutečně maximálně únikovou, sentimentálně bezstarostnou letní veselohru, kde ani náznakem není nastíněno nic z pozadí pohnuté doby vzniku. Stejně jako v 70. letech i tady hraje skoro celá dobová herecká špička, v níž ale dominuje rozverný Jindřich Plachta v roli drožkáře Šourka (komediálním vrcholem jsou jeho promluvy s koněm Karlem), a stejně jako za času normalizace i tady je, tak typicky pro český národ, poukázáno na nefunkčnost národních elit a coby jádro národa je tu prezentována manuálně pracující vrstva obyvatelstva. Ta nezkažená ryzí povaha obyčejného člověka je to, co nás ochrání před zhoubným vlivem zvenčí a co má trvalou hodnotu, ale to už tu známe od dob národního obrození a Panklovic Babičky... (zajímavé je také zamyslet se, proč zrovna tenhle film tehdy němečtí okupanti dovolili realizovat a jak moc k tomu přispělo ideové vybavení díla, v němž Češi jsou interpretováni coby budoucí dělníci Evropy...) (05.07.2011)

Svižná cikánská komedie natáčená za heydrichiády. Vyzdvižení tělesné práce (všichni Češi budou dělat/sloužit bez ohledu na společenský statut) je přitom plně v souladu s dobou. Karel a Jindřich Plachtovi jsou zde skutečnou ozdobou, líbil se mi i frenetický Ladislav Pešek. Navíc bych řekl, že s dialogy a gagy pomáhali Cikánovi a Mottlovi samotní herci. (08.10.2018)

Povedená komedie, která není ani moc třeskutá, ale pohladí zejména lidskostí pana Plachty, pobaví typicky zábavným šaškem Peškem (jak jsem ho mohl za mlada, tak jsem ho nemusel k stáru) a překvapí  bodrým "pepíkem" Marvanovým.   Romantické slaďounké vrkání pak nikterak nepřekvapilo, stejně jako v té době in heslo Prací ke svobodě, zde tedy k lásce.  Spokojen a příjemně filmově uklidněn. (27.11.2023)