Lucerna

V školních letech byl Jirásek jedním z těch otravných čítankových autorů. Staré pověsti české ještě šly, ale na povinnou četbu Filosofské historie nelze vzpomínat jinak, než jako na duševní šikanu. Leč po shlédnutí této inscenace je vše odpuštěno, Aloisi! Tohleto je dokonalý filmeček. Vynikající herecké obsazení i těch nejmenších rolí. Kamera, světlo a hudba, které vyčarovávají opravdu pohádkovou atmosféru. Humor namixovaný s mírným patosem. Tohleto je dílko z jednoho kusu, v kterém není prasklina. (30.01.2011)

Klasika. Jiráskův blízký vztah k prostým lidem a krajině, z níž sám pocházel, je tóninou, která trvale rozeznívá rozvážnou melodii jeho široce založeného díla. Lucerna není v tomto směru výjimkou, naopak se s odstupem času zdá, že právě v této jevištní hře se tehdy víc než padesátiletý spisovatel vrátil k bezpečným jistotám svého dětství, kdy se zážitek skutečně prožitý stejně jako vysněný mísí s tajemstvím krajiny, která se jednou provždy každému z nás zapíše do paměti jako představa domova. Filipova inscenace vytváří prostřednictvím televizní kamery jedinečnou atmosféru jako stvořenou pro uvolněnou představivost – hranice mezi realitou a fantazií jako by tu vlastně ani neexistovala, mnohem výraznější dojem zanechává až jakási hororová tajemnost šera a tmy, z níž se vynořují pohádkové bytosti. Galerie hereckých osobností předznamenává cosi o velikánech své doby: v popředí divácké paměti stojí bezesporu famózní Pivcova kreace zámeckého vrchního, Brzobohatého tvrdohlavý mlynář, hájící Haničku, svá práva i stoletou lípu, Kemrův vodník Michal se svými pentličkami a lidskou touhou po lásce, falešný panský dvůr i komičtí venkovští muzikanti. Nepomíjivý půvab Jiráskovy Lucerny vznikl ze skutečnosti, že právě v této hře, milované a vyhledávané už několikátou lidskou generací, dokonale splynulo povědomí domoviny, vlasti s bezpečím a sladkosti dětství. (12.04.2016)

Vidět po mnoha letech stejnou inscenaci a zažít stejný pocit svěžesti a radosti jako kdysi, nemuset nic měnit na svém hodnocení, to se nestává každý den! A ta jména tvůrců i herců uvedená v záhlaví! Co jméno, to skvost! No, co dodat? Užili jsme si to! Možno shlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=v0r0ap4bNpI (13.11.2014)

Nejznámější a nejhranější Jiráskova divadelní hra, navíc opravdu brilantně přenesena na filmové plátno. Jan Pivec jako vrchní ze zámku (a organizátor všeho možného i nemožného) byl ale stejně o kapánek lepší a výraznější než ty ostatní. Co je tady tohle to? No, kdo je sem? Jo tak to jo, to jo. Votrubo..! Co se zase šklíbíte? Že vás dám zavřít..? Hergot to si odskáčou aj. opravdu výborné krátké slovíčkaření v podáni tohoto mistra. Ale pak tam byli také opravdu skvělý vodníci Michal a Ivan v podání Josefa Kemra a herecké legendy Zdeňka Štěpánka, pro kterého to bylo zároveň poslední vystoupení v televizi, protože rok poté a po svém posledním filmu Maratón kde ztvárnil Generála Schwarze zemřel.. Televizní zábava a vůbec filmy té doby byly na velkém vzestupu a vrcholu. Skvělá a velmi pohodová televizní inscenace, všem kteří rádi klasiku. (24.12.2006)

Klasická televizka zlatých 60. Pietní převyprávění klasické báchorky, která je tolik podobná Snu noci svatojánské. Janžurové ta Klásková vydržela mnoho a mnoho desetiletí, stejnou roli hrávala ještě po roce 2000 na Národním. Co se týká úprav kolem Zajíčka a jeho Dorničky, tam poněkud nezapadá Lukavského věk (přeci jen téměř padesátiletému herci těžko uvěřit problémy kol kasací) a slova, které by měl adresovat své milé, jsouc přeneseny k Haničce a toliko postrádají své prvotní kouzlo. Nicméně, text je to nesmrtelný a zaslouží si pozornost v každé úpravě. (09.03.2009)