Síla lidskosti - Nicholas Winton

Velice pěkný dokument o jednom velkém člověku a "jeho dětech"! Přitom jsme se o tomto příběhu ani nemuseli dozvědět, kdyby Nickova manželka nenašla při úklidu na půdě jeho scrapbook. V závěru, při záběrech z reality show To je život, mi vždycky zvlhnou oči při tom, jak zachráněné děti vstávají. (27.05.2011)

Tak na tohle nás vytáhli do kina ze škole, kde byl přítomný i sám zachráněný T. Graumann s manželkou. Na začátku záběry ze 30tých let, které doprovázela úžasná hudba, potom nástup Hitlera, zaprodání Československa a na závěr zachraňování dotyčných dětí s velmi emotivním koncem, který všechny tak dojal, že jsme se neubránili slzám. Jeden z nejlepších dokumentů co jsem kdy viděla, opravdu, povinně by se na něho měl každý podívat a zamyslet se. (14.09.2009)

Silný příběh, dojemný, výborně zpracovaný. Člověk musí cítit vděk a obdiv, k někomu, kdo pouze z vlastní iniciativy, zorganizuje a zachrání několik stovek dětí, před téměř jistou smrtí, aby si to nakonec nechal jen pro sebe a téměř na to zapomněl. Setkání v tel. studiu byla emotivní smršť. Zarážející bylo, jak pouze dvě země Británie a Švédsko, poskytly azyl dětem. A jak ostatní, včetně těch, kterým lezeme do prdelí, neměly sebemenší zájem pomoci. (13.02.2013)

Člověk, aby pohledal potřebnější dokument. Je málo takových, které ukazují takovou míru občanské angažovanosti a prosté nezištné lidskosti. K tomu ještě není film udělaný vůbec špatně. Umně proplétá dobové ilustrační záběry s výpověďmi Wintonových "dětí" a s hranými rekonstrukcemi. Jediné, co je příšerné, je grafika vytažená z nejhlubších pekel MovieMakeru. Ale v tak silném dokumentu se to snese. (25.02.2010)

Moc rád bych dal víc, už jenom kvůli tomu, že po filmu následovala skvělá beseda s někým, kdo se na všech filmech Mateje Mináče podílel, ale ne, tady hodnotím dokument, besedu k tomu jen tak nedostanete... Ze začátku je z toho cítit taková zajímavá retro atmosféra, bohužel, po čase kamsi vyprchá a dokument začne chvilku nudit. Pak se to tedy zase naštěstí rozjede. Co mě zaráží nejvíc je ten fakt, že tady všichni píšou o hrozně emotivním zážitku, všichni u toho prý brečeli... Podle mě - někteří odpusťte mi - to bylo spíš ještě slaboučké a šlo z toho udělat emotivnější zážitek. Třeba část o přepravě dětí byla podle mě natočená více optimisticky. Nějaká zmínka o pocitech dětí při přepravě tu bohužel není, a ta by mě právě zajímala, jelikož být jedním z Wintonových dětí, asi bych si už třeba v šesti letech uvědomil, že se blíží něco zlého a že svoji rodinu možná nikdy neuvidím... Nějaký emotivnější zážitek se konal dvakrát - při scéně z BBC, která je snad všem známá a pak i vyprávění starého člověka, který povídal o návratu z Británie a o tom, že všichni, které znal, jsou mrtví. Tohle byla nejemotivnější scéna snad z celého filmu, jenže pak nám po ní začne hrát Don´t Worry Be Happy a všechno smutné kouzlo předešlé scény bylo rázem pryč. Někdo by to ocenil, mě to vadilo. Asi takhle bych to shrnul. Ale Nicholase Wintona bych rád poznal osobně. 3* (13.02.2018)