Síla lidskosti - Nicholas Winton

Když se řekne hrdina, tak si nedovedu představit člověka, kterému by tento titul slušel více. Další z děl, u kteréhu mi skoro ukápla slza a to dokonce ve více pasážích, a to je pro hodinový dokument velmi slušná vizitka. Nemohu prostě hodnotit jinak než plným počtem. Před životním postojem musí holt ustoupit i taková blbost jako je nějaká dokumentární kvalita. A i kdyby moje hodnocení zapříčinilo, že se na tento dokument podívá o jednoho člověka více, tak to hodnocení mělo smysl. (22.08.2011)

Moc rád bych dal víc, už jenom kvůli tomu, že po filmu následovala skvělá beseda s někým, kdo se na všech filmech Mateje Mináče podílel, ale ne, tady hodnotím dokument, besedu k tomu jen tak nedostanete... Ze začátku je z toho cítit taková zajímavá retro atmosféra, bohužel, po čase kamsi vyprchá a dokument začne chvilku nudit. Pak se to tedy zase naštěstí rozjede. Co mě zaráží nejvíc je ten fakt, že tady všichni píšou o hrozně emotivním zážitku, všichni u toho prý brečeli... Podle mě - někteří odpusťte mi - to bylo spíš ještě slaboučké a šlo z toho udělat emotivnější zážitek. Třeba část o přepravě dětí byla podle mě natočená více optimisticky. Nějaká zmínka o pocitech dětí při přepravě tu bohužel není, a ta by mě právě zajímala, jelikož být jedním z Wintonových dětí, asi bych si už třeba v šesti letech uvědomil, že se blíží něco zlého a že svoji rodinu možná nikdy neuvidím... Nějaký emotivnější zážitek se konal dvakrát - při scéně z BBC, která je snad všem známá a pak i vyprávění starého člověka, který povídal o návratu z Británie a o tom, že všichni, které znal, jsou mrtví. Tohle byla nejemotivnější scéna snad z celého filmu, jenže pak nám po ní začne hrát Don´t Worry Be Happy a všechno smutné kouzlo předešlé scény bylo rázem pryč. Někdo by to ocenil, mě to vadilo. Asi takhle bych to shrnul. Ale Nicholase Wintona bych rád poznal osobně. 3* (13.02.2018)

Když jsem vyšel z kina, tak jsem si připadal jako dospělý. Nevím čím to je a né že bych dospělý nebyl, ale pocity jaké ve mně vřely byly dost divoké. Když jsem se dozvěděl, že jdeme se školou do kina na dokunent, tak jsem zakýval hlavou a šel. Připadal jsem si jako jedna malá bezvýznamná ovečka z velikého stáda, které pasáci nahnali do sálu s plátnem a kde je šlechtí aby měli lepší vlnu a maso a věřtě, že já po takovémto zážitku opravdu mám (nechci si protiřečit, tudíž si jestě stále připadám stejně tak dospělý, jako ovečka!). Celý zážitek o dost umocnilo následné povídání si s průvodcem našeho pestrého programu, debata s jedním dítětem zachráněným Nicholasem Wintonem (nebýt jeho, tak nikdo z 669 dětí by dnes nežil - dost zdůrazňováno) a na závěr velice zajímavý pohovor se samotným režisérem filmu "Matějem Mináčem", který vyprávěl o natáčení, jak to vše začalo a zodpovídal nám spousty zajímavých dotazů jakožto studentům filmové školy. Určitě si najdu čas shlédnout si dílo ještě jednou a pořádně zruinovat zásobu čistých kapesníků. (31.01.2006)

Lidskost - vlastnost, která je v nás zakořeněná, jen špatná doba či rodinná výchova ji může úplně zdeformovat. Tenhle dokument není potřeba vnímat po stránce zpracování, jako spíše po stránce obsahové a tam ukazuje svoji obrovskou sílu. Pravda - pro někoho jen slovo, pro někoho životní cíl, každopádně chcete-li vidět alespoň na moment čistou pravdu, nijak nezkreslenou, tenhle dokument je to pravé pro vás. Když se nad tím tak zamyslím, tak je mi opravdu líto lidí, kteří nadávají na dnešní dobu, že nemají na dovolenou, nemají na plazmovou televizi, že nebudou mít 13. důchod a nebo 60 000 porodné. Lidi porovnávejte a uvědomujte si, kde sme byli a kde sme teď. Buďme rádi za vodu, topení, vzdělání a spoustu všelijakých možností cestování, práce, podnikání apod. Buďme rádi, že nežijeme ve válce. Ta totiž naši lidskost zahrabává hluboko pod zem. A tenhle dokument je právě o tom, že každé pravidlo má i své výjimky. Klobouk dolů a velká poklona, pane Nicholasi! (27.06.2010)

Silný příběh, dojemný, výborně zpracovaný. Člověk musí cítit vděk a obdiv, k někomu, kdo pouze z vlastní iniciativy, zorganizuje a zachrání několik stovek dětí, před téměř jistou smrtí, aby si to nakonec nechal jen pro sebe a téměř na to zapomněl. Setkání v tel. studiu byla emotivní smršť. Zarážející bylo, jak pouze dvě země Británie a Švédsko, poskytly azyl dětem. A jak ostatní, včetně těch, kterým lezeme do prdelí, neměly sebemenší zájem pomoci. (13.02.2013)