Bellevue

Být, či nebýt oblastním hercem podřadných rolí? To je, oč tu běží. Bellevue ukazuje, co se z žoviálních hereckých historek nedozvíme. Že na jednoho herce hýčkaného publikem připadá třeba deset sotva průměrných a nejméně jeden zcela neúspěšný, který je všemi těmi rozevlátými miláčky publika tupen a vysmíván. Že není všechno o "hereckém štěstíčku", jak to někteří afektovaní "kumštýři" rádi říkají a že na míru úspěchu v této profesi má kromě talentu nemalý vliv i charakter, sebevědomí, jistá míra otrlosti a další faktory. Hra se zabývá labilní existencí divadelního outsidera a podíl kolegů na jeho osudu spíš naznačuje v druhém plánu. To je možná škoda, je to zajímavé téma. Nicméně karty jsou rozdány takto: Herec Kraus je jakýmsi doktorem Cvachem jednoho divadla. Vhodný k "držení háků", ale neschopný jemné chirurgie. Ta analogie se opravdu nabízí. Stejně jako Cvach si i Kraus vytrvale namlouvá, že je držen stranou ze závisti nebo obav, že by mohl být nebezpečnou konkurencí. Končí sezóna, jeho rozvedená žena a jen o málo úspěšnější herečka se chystá praštit s tělkou o zem a provdat se za bohatého cizince, Krause čeká další nejistá sezóna a záskok za nemocného kolegu, který bere jako příležitost ukázat, co v něm vězí. A stejně jako Cvach netuší, že jeho velká příležistost je chytrý způsob, jak mu srazit hřebínek konfrontací s tím jeho věčným "kdyby". Rudolf Hrušínský podal přesvědčivě vnitřně zlomeného a navenek hrdého fušera, Blanka Bohdanová je ztělesněním rezignace nad jakoukoli životní perspektivou a Radovan Lukavský hraje opět svou otravnou šarži mravního arbitra, který pořád někomu domlouvá a se všemi to myslí dobře. Ostatní postavy jsou spíš homogenní divadelní fauna. Nejsilnější moment: Hrušínský koketuje s představou, jak by zahrál Hamleta a s důrazem na nesprávná slova a s dikcí plnou zhnusení deklamuje část jeho monologu, o které se domnívá, že vystihuje jeho situaci. "To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít. Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, nadustost panstva, útlak násilníků, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí strpět schopný, sám kdyby moh´svůj propouštěcí list si napsat. Třeba šídlem." 80% (08.08.2010)

Mezní okamžiky lidské existence - touha po změně, která zůstává nenaplněna a ze všednosti, kterou touží opustit, se vrací do zaběhaných, sice obtížných, ale také zaběhlých stereotypů počínajícího středního věku.  Tak je budována Šotolova a Bělkova inscenace postihující divadelní prostředí zapadlého regionálního divadla, pro něž Plzeň je nedostižná a liberecké Šaldovo divadlo zajímavé a polepšující. (05.10.2021)

todle je nejlepší tv věc, kterou jsem viděl, klenot... Hrušínského minimálně stokrát zaznějící "co?" za jeho každou druhou větou vytváří z diváka spoluučasníka jeho psychického "teroru" "nebohé oběti" jeho manželky. Klaustrofobická atmosféra tohoto dílka je velmi autentická a jeho poselství je velmi přesvědčivé...skoro to svádí napsat, "todle je jak ze života". (12.03.2009)

Televizní inscenace, na kterou musíte být opravdu dobře naladěni, protože mimo jednoho divadelního představení se v podstatě odehrává pouze v jednom pokoji formou monologu/dialogu ústředního manželského páru. Pana Hrušínského si nesmírně vážím, několikrát jsem si během sledování vzpomněla na jeho božského Kopfrkingla, ale tahle forma mi bohužel vůbec nesedla. (19.06.2020)

Průměrný člověk a herec čekající věčně na svou příležitost, poslední den jeho manželství v předvečer manželčina odchodu. Společné divadelní představení. Těžce depresivní prázdnota, Hrušínského monolog k manželce. Divák má chuť Hrušínskému rozrazit hlavu, jen aby přestal chrlit ty nesmysly. Pak mu ho ale přijde líto, nakonec zjistí, že trosky jsou vlastně všichni. Perfektní výkony našich nejlepších klasiků. Bůh ví, jací budeme za deset dvacet let. Veselé to asi moc nebude. Alespoň na koukání teda ne...80% (15.04.2012)