Studujeme za školou

Studujeme za školou je jeden z filmů z dlouhé řady tak oblíbeného prvorepublikového žánru studentské komedie, který lze dnes sledovat spíše se shovívavým úsměvem, přesto je překvapivě nadčasový v tom, jaké sociologické poznatky si lze při jeho sledování uvědomit - posledních 20 let tak kritizované bolavé místo českého školství, totiž odtaženost od praxe a zbytečný důraz na memorování a fixování v praxi většinou naprosto nepoužitelných vědomostí, není žádná horká novinka a zjevně je bolavým místem zdejšího školství již dlouhou dobu, minimálně od dob první republiky, úplně stejně jako nesnáze zbavit školské škamny učitelů, kteří nedovedou žáky zaujmout. Film končí shodně s dobovým územ idealisticky (dokonce nepokrytě agitačně), na rozdíl od reality českého školského systému...tady se doposud vůbec nic nezměnilo... (17.10.2015)

„Hele, ono sem prší. Podle teoretického předpokladu by sem vlastně pršet nemělo, protože sem navečer ten otvor ucpal. A prší sem.“ - „Ono sem vlastně teoreticky neprší, ona sem jen prakticky kape voda.“ Kvůli nižšímu hodnocení a srovnávání s 2 nejmenovanými školními stálicemi jsem se filmu dlouho vyhýbal. A přestože kvalitou je snímek opravdu někde trochu jinde, pořád je to sranda. Krom klasického (vděčného) školního prostředí se tu těží ještě ze střetu teorie a praxe (probuzení do reality u velkoobchodníka Vichra). Postavy možná nejsou až tak výrazné, přesto Smolík, Hrušínský, Kovařík, Kemr, Májová a další mají své momenty, hlavně první jmenovaný tu má dokonce i nějaký ten vývoj, jakkoliv se může konec zdát strašně naivní. Sem tam nechybí i nějaká ta podařená hláška, takže za mě spokojenost a solidní 4*. „Tři roky se člověk dře na obchodní akademii, nechá se týrat od kantorů, a nakonec aby tady někomu dělal nádeníka, ne?!“ - „Hochu, každý začátek je těžký. I ten Kolumbus musel začít od píky, když chtěl vynalézt to vajíčko.“ (03.11.2019)

Třetí z řady předválečných studentských filmů, ovšem mnohem méně veselý než jeho slavnější komediální kolegyně. Tento je spíše odlehčeným dramatem o bolestivém střetu teorie a praxe, ve kterém je nepozoruhodnější postavou postava přísného profesora Vlka, konfrontovaného s nedostatky své učebnice a výuky na níž tak zatrvzele lpí. František Smolík je výborný a kdyby v závěru jeho profesor Vlk tak laciným způsobem nepopřel sám sebe, mohl se stát postavou nezapomenutelnou ve své tragice. Každopádně povedený a možná i dnes aktuální film, který rozhodně předválečné české kinematografii hanbu nedělá. (03.04.2012)

Jako komedie to u mě příliš neobstálo, mnoho jsem se nenasmál. Jako moralizující agitka o rozdílu mezi školou a praxí je to podané málo přesvědčivě. Nepozastavuji se ani nad věkem herců, s nímž si ostatně prvorepublikoví tvůrci lámali hlavu málokdy ("profesor" Svatopluk Beneš byl jenom o dva roky starší než "student" Rudolf Hrušínský). Zatímco v první polovině filmu jsou některé scény zdlouhavé, emočně vypjatý moment útěku Karla Tomana (Rudolf Hrušínský) je podán příliš zkratkovitě. A proměna profesora Vlka (František Smolík) ze dne na den je tak křečovitá, že v mých očích to ubírá celou jednu hvězdičku. Oživující je tenhle film snad jen v tom, že si můžeme užít Natašu Gollovou v epizodní roli těsně před jejím nákrokem do hlavních rolí. (05.01.2009)

"Oni umí všechno částečně, ale pořádně nic"... Tato prvorepubliková komedie ze školního prostředí mě zaujala hlavně tím, že zpracovává bohužel stále poměrně živé téma kontrastu mezi teoretickou průpravou ve škole a praxí v zaměstnání. František Smolík coby profesor Vlk alias Bivoje je vskutku nerudný člověk s nemožnými způsoby výuky. Změna, která se s ním stane ze dne na den, není sice podána úplně věrohodně, ale to lze u žánru filmové komedie do značné míry tolerovat. Z dalších rolí mě mj. zaujal František Kolařík coby roztržitý profesor. (11.02.2018)