Režie:
Miroslav CikánKamera:
Jaroslav BlažekHrají:
Jan Werich, Jindřich Plachta, Václav Trégl, Zdeňka Baldová, Ladislav Pešek, Jaroslav Vojta, Hermína Vojtová, Maria Tauberová, Světla Svozilová (více)Obsahy(1)
Na slavnostně vyzdobeném kocourkovském nádraží čekají napjatí obyvatelé na příjezd významného hosta, syna pytláka Jalovce, který odešel před lety do ciziny a tam se proslavil. Omylem však za něj považují uprchlého trestance č. 1313, takto Ferdinanda Kaplana, který se po útěku převlékl do civilních šatů. Zpočátku je sice slavnostním uvítáním poněkud překvapen, ale pak se rozhodne využít příležitosti a velmi rychle se vpraví do nové role. Když je zanedlouho po svém příjezdu zvolen starostou začnou se brzy díky jeho neodolatelné výmluvnosti dít v Kocourkově věci nevídané, většinou s cílem přilákat do města zástupy turistů... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (55)
„Pamatujte si, že lesní pych je zločin jako každý jiný!“ - „Svatá pravda. Ta flinta mě mrzí…“ - „Noo, vidíte.“ - „…takovou už neseženu.“ Zdařilá satira, ale snad ještě lepší komedie. Ryje do politiky, avšak i obecně smutných faktů („Dyť študie dnes nic nenesou. Dnes je to jedno, 2 měšťanky nebo fakulta. Hlavní je mít velkou hubu, široký lokte a umět se vohánět.“), a to dost trefně. Přitom má místo i pro klasické (a vtipné) dialogy, zábavné výstupy a prostor dostává celá řada výborně napsaných postav. Werich polykající jen švýcarské stroje vládne, ale dobří jsou i Tréglův holič čekající na pohřeb, vdavek chtivá Baldová, Plachtův labužnický pytlák, Peškův přecitlivělý doktor, či třeba Neumann toužící po své cele. Škoda hluchých míst (a nudných průvodů), celkově dávám solidní 4*. „No tak neplačte a nevěšte se kvůli Blažence, a kvůli nikomu se nemusíte věšet…ale když se chcete pověsit, tak se nevěšte na dveřích, člověče, tak du do přírody, slunce, voda, vzduch! Tam se voběsím na stromě, je tam vzduch a prostor. Více vkusu, kamaráde!“ ()
Neuběhlo příliš mnoho času a na české stříbrné plátno opět vstoupilo Revizorské téma. Nejde rozhodně o žádný propadák, avšak Revizorovi, v kterém exceloval Burian, šahá... no, možná po pás. Břit svého vtipu natáčí směrem podobným, na nepěkné lidské vlastnosti jako lakomství, mocichtivost, pýchu, neschopnost, řitní alpinismus a samozřejmě i proti politickým poměrům... Párkrát provede několik zdařilých výpadů, avšak značnou část ustupuje pod tlakem různých prvorepublikových nezbytností, které ústřední téma i film jako celek rozmělňují. Jednak je to prvorepublikově všudypřítomný motiv svatby, druhak komická postavička "smyslem mého života je funus" (zapadá sice jakž takž do tématu, ale pro změnu trčí z děje) a mnohé další. Filmu chybí i sevřenější děj, takže věty pronášené Werichovým vězněm 1313, třebaže mají v sobě vtip, to jest humor i myšlenku, nelemují děj jak patníky cestu, ale jsou rozházeny po okolí jak na nějakém staveništi. Prvorepublikové filmy jsou navíc i vůči tomu, co se snaží kritizovat, hodňoučké. Lidská malost tak neutržila šrámy, nýbrž pouhé přátelské pošťouchnutí. Nemotorné pošťouchnutí. Slabé ***. ()
"Co kdybysme udělali pohřeb místo majáles? Pane, umřel byste nám prvního května?" - "Dopoledne nemohu, to volím abonenty průvodu." Velmi dobře obsazená satira, stále trefná, vtipná a působivá. Václav Wasserman ale podobné "revizorské" téma zpracoval znovu o dvacet let později - v Nejlepším člověku s Vlastou Burianem - a podle mého názoru ještě lépe. Co se týče hudby, nechce se mi věřit, že z pera Jaroslava Ježka pochází jen píseň Šaty dělaj člověka, protože především skladba, která zní při odchodu Kaplana a ostatních trestanců z vězení, je ježkovská až na půdu. Pokud ji složil Julius Kalaš, pak všechna čest. ()
Trochu upachtěno.¬ Nechtěl bych býti tahán za vlasy jako provedení tohoto snímku. Zůstává však stále dobré herectví a řada dobrých hlášek, dobrá veselohra, jíž, nemohu si pomoci, pozvedává pupkatý J. Werich, tehdy ani ne třicátník, vysokou měrou. Mnohdy jedinec podrží dílo celé tvůrčí skupiny. (Podobně zachraňující postavou je třeba V. Burian v "C. a k. polním maršálkovi"; bez jeho zvučného hlasu a rázného projevu by se pod tím dílkem otevřelo propadliště.)¬ Když už nic jiného, stojí za to vychutnati si převlékajícího se Wericha, který před zrcadlem zpívá "Šaty dělaj člověka". Tahle scénka je na plný počet. ()
V+W toho vlastně spolu tak moc nenatočili. Platí to i pro dobu Osvobozených. KOCOURKOV - tato nadprůměrná satira své doby - má patrně nejblíže k společným filmům té doby obou komiků jak svým směřováním, tak uměleckou úrovní. Film ze současnosti třicátých let v nadsázce přibližuje tradiční neduhy české národní povahy i politiky vůbec. Království smíchu začíná fatální záměnou kriminálníka za slavného rodáka, pokračuje polohochštaplerským tlučhubovstvím, které bere dech, vynucuje si náš smích a vrcholí nezbytným závěrem: Vždyť každá lež má jen dvě nohy a daleko nedojde. Werichovo ztvárnění faktické dvojrole jde vysoko nad průměr té doby a připomíná zde asi nejvíce toho laskavého, moudrého pána zralejší části jeho života, píšícího zajímavé knihy, trousícího humor, který nepostrádá nadhled a vůbec je jakousi inkarnací češství přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Film právem upoutává i dnes. Má totiž stále co říci. ()
Reklama