Lístek do památníku

Letní cerhenické kino. Myslel jsem, že půjde o zcela vážné melodrama, takže mě překvapilo, že Lístek do památníku je velice vtipný – teda místama, jak se říká v Big Lebowském. Film má trochu šrámkovskou atmosféru, nejen díky Písku, což jsem zjistil až zpětně, ale i díky motivu tajemného splavu, který chce najít Högerova postava a v jednu chvíli i jeho hystericky opatrovnická sestra uvalující na věci minulosti a lásky přísné embargo. Jako by to byl Šrámkův stříbrný vítr, závan mládí a nadějí… Herci jsou samozřejmě výborní, jen jsem musel myslet na to, že Karel Höger občas hovoří stejným „bodrým“ tónem, jakým namlouval kocoura Mikeše. (16.09.2018)

Výborná ukázka scenáristického a hereckého umění. V naprosto všedních příbězích se často ukrývá největší síla, a Jiří Hubač to věděl. Mimochodem je zajímavé, že k tématu "dominantní sestry" se Hubač vrátil ještě po pěti letech, kdy pro vinohradské divadlo (a především pro Jiřinu Bohdalovou) napsal Dům na nebesích. Sestra se opět jmenovala Klára, ale na rozdíl od vedlejší postavy, kterou v Lístku do památníku skvěle zahrála Stella Zázvorková, už byla postavou hlavní. (01.05.2014)

Nádherná televizní adaptace o v mládí ztracené a znovu nalezené životní lásce, s určitě skvělou hereckou příležitostí zejména pro trio hlavních herců. Trochju vyhrocený a nečekaný konec mi v tomto podání vůbec nevadil. Nikdy více a snad v žádném jiném filmu mi Stella Zázvorková nepila krev tak jako v tomto. Jiří Hubač a František Filip to byla záruka tehdejší dramatické televizní tvorby. Viz. např. další úspěšné televizní filmy "Nezralé maliny", "Ikarův pád" nebo "Tažní ptáci". (07.01.2007)

Karel Höger ve svých 66 je stále štramák. Hraje sedmdesátníka, ale nenaučil se, co já už v tomto věku dovedu: dovedu poznat, jak staré ženy vypadaly ve svém mládí (Blance Waleské je o rok méně). V rodišti Fráni Šrámka je v této oblasti možné leccos. Třeba jejich láska vypadala takto: Hezký hoch, který se nám líbí, který jde s námi a nebude náš, stává se naší bolestí a proměňuje naši bolest e vztek, vztekáme se a děláme špatné tahy, které urychlují naší porážku; dobýváme lásky neobratnou lopatou, která ji zahrabává (Šrámek: Tělo). Uvěřitelné, nadějné a milostné naráží na nemožné. (16.12.2022)

Zastav se, člověče zbloudilý, a poděkuj životu. Tvá cesta pořád ještě vede dál. Rčení, v němž se praví, že stár je člověk natolik, nakolik se sám cítí, jako by v případě Bětušky a Františka nacházelo svou pravou podstatu. Příběh dvou stárnoucích, ale zdaleka ne starých lidech, kteří kdysi prožili velkou a vpravdě životní lásku, se zdá být ve skutečnosti mnohem uvěřitelnějším, než kterýkoli jiný osud tehdejšího nebo současného života. Příjezdem titulního hrdiny jakoby se malé okresní městečko, nemilosrdně zdevastované časem i socialistickou průmyslovou konjunkturou, doopravdy vracelo do dvacátých let minulého století. Úvodní rozčarování a vystřízlivění je vzápětí "zapomenuto" a nahrazeno jakousi symbolickou projížďkou do minulosti. Pomíjivost mládí, z kterého nezbylo víc než několik hřejivých vzpomínek, je náhle v závěru definována racionální deziluzí, kdy je oběma protagonistům jasné, že žádné příště už nikdy nebude. Ve Františkově odhodlaném zvolání Já se vrátím! je vlastně obsaženo rozloučení s bývalou láskou, s mladostí, s životem i se svobodou. Není jistě náhodou, ani překvapením, že autorem tohoto neobyčejně zdařilého dramatického díla byl Jiří Hubač, jeden z nejlepších českých scénáristů, kterému úděl a hodnoty podzimu lidského života doslova učarovaly, jak ostatně napovídá jeho další tvorba. Pro Karla Högera i Blanku Waleskou, jimž normalizační kinematografie upřela možnost zužitkovat jejich vyzrálé herecké umění, to byla doslova životní příležitost, kterou dokázali beze zbytku využít. Osudovost, mísící se s podivně tajuplným romantismem dvou zestárlých milenců, je natolik silná, aby se stala živoucím dokladem lidské pošetilosti. Opomenout v rámci tohoto mistrovského filmu nelze ani vynikající Stellu Zázvorkovou v roli uštěpačné Kláry, ženy, která obětovala celý svůj život pro druhé a teď se nedokáže smířit s tím, že je všem jen na obtíž. Tento lyrický a možná i lehce sentimentální výlet do mládí si připomínám opravdu rád. Zatím pokaždé, také zásluhou Srnkovy úvodní melodie, se mu podařilo rozeznít tu správnou strunu v lidském srdci. (16.06.2009)