Rozhovor

Gene Hackman v psychlogicky detailne prepracovanej postave Harryho Caula, ktorý sa živí odpočúvaním osôb. Po čase naňho doľahne svedomie, prejaví sa u neho zvedavosť ("curiosity is human nature", ako hovorí jeho kolega), začína sa prejavovať naplno paranoja a schýza (rovnako ako v spoločnosti, poznamenanej aférou Watergate). Coppola natočil veľmi kvalitný, pomalý, psychologický triler, ktorý nezaujme tempom, ani hutnosťou deja, ale predovšetkým one man show jeho hlavného predstaviteľa. Nie je to príjemný film a asi ťažko ho budete chcieť vidieť znova. Moje hodnotenie nie je vyjadrením jeho kvalít, tie sú nesporné, ale nepríjemného pocitu z filmu, ktorý vo mne zostal. (09.07.2012)

Televize odlákala z kin tradiční rodinné publikum a studia hledala cesty, co dělat jinak. Zároveň se objevila autorská generace chlapíků, která zaútočila na zkostnatělý Hollywood. Jedním z nich byl i Francis Ford Coppola, jehož hlavní hrdina nahraje za velmi obtížných podmínek rozhovor s mizernou kvalitou zvuku. Obsah ho nezajímá, chtěl jej vlivný klient. Mravenčí prací z útržků dialogu zamilované dvojice složí zajímavý příběh, u kterého se postupně mění v angažovaného aktéra. Gene Hackman hraje unaveného odborníka na odposlechy skvěle, pečlivě ladí své aparatury, zatímco v reálu kulminuje nechvalně proslulá kauza Watergate. Coppola je precizní, nikam nespěchá, což na druhou stranu nesedne každému. Stejně jako jistá monotónnost. Soustředěný (a nadčasový) portrét dané doby. (20.07.2024)

Veškeré své umění zapomněl Coppola doma v šuplíku a během natáčení se ani jednou neodvážil pro něj vrátit. Jinak si tento destruktivní zážitek nedovedu vysvětlit. První půlhodinu se do nekonečna omílá dialog sledovaného páru a když nastane okamžik, který by mohl dění posunout dál, tak se za asistence nevýrazné dramatizace vše odehrává znovu. Tím "vše" mám bohužel na mysli nulovou atmosféru, zcela chladné komponování hudby a nevídanou utahanost děje, který nemá absolutně žádnou snahu vybudovat jakýkoliv spád a nějakou klíčovost událostí. Od odpadu to zachraňují cca 3 sugestivní scény (scéna v hotelu, krev v záchodu a samotný závěr zobrazující náznak workoholismu). Pokud se na tento debakl skutečně díval prezident Nixon, tak ho měli vyznamenat Nobelovou cenou za odvahu. (30.03.2013)

Všechno co jsem si představoval jako psychologický thriller jsem zde dostal. Příběh mistra odposlechu Harryho Caula bývá velice často přibližován ke "Zvětšenině" Michelangela Antonioniho, či k "Výstřelu" Briana De Palmy, ovšem plně nevím proč. Tyto dva uvedené jsou o pátrání, o titěrné práci a o poodkrývání nových poznatků. "Rozhovor" režiséra Francise Forda Coppoly zobrazuje psychologický rozpad muže, jeho ztrátu soudnosti a soukromí. Gene Hackman zde vytvořil jednu ze svých nejlepších rolí, mlčenlivého Harryho Caula. Velmi příjemně potěšil i předčasně zesnulý John Cazale a v malých roličkách Harrison Ford a Robert Duvall. Celý film se táhne v takovém jakoby roztahaném tempu, ale přávě toto tempo je dokonalé ke snovým a paralyzujícím výlevům hrdiny na pokraji šílenství. Zvláště scéna na záchodě v bytě č. 73 je skutečně děsivá, nebo když Harry v sousedství tohoto bytu vyjde na balkon...brrrr. Scéna, kdy Gene Hackman hraje na saxofon v rozmláceném bytě je jedna z nejdepresivnějších, které jsem viděl. "Rozhovor" nikdy nebyl, není a nebude nijak zvlášť oceňovaný, známý a vyzdvihovaný snímek. Má však v sobě nepřebernou dávku krystalicky čisté filmařiny a všechno, co se od žánru (psychologického dramatu či thrilleru) může očekávat. "Rozhovor" je nadčasový film po všech stránkách. (06.03.2007)

Rozhovor je na jednu skvěle vystavěným thrillerem, ale též existenciálním filmem s přesahem, který se zaobírá matoucí povahou toho, co je to realita a nakolik je možné zachytit ji v její pravé podstatě – jak může být naše poznání světa i sebe sama veskrze scestné, povrchní či lživé. Tento snímek by se tak dal připodobnit k dvěma dalším skvělých autorských filmům zaměřených na podobnou tématiku, z nichž prvním je Antonioniho Zvětšenina a druhým je Výstřel Briana de Palmy. Konkrétně s Antonionim sdílí Coppola navíc intenzivní zájem o vnitřní život hlavního hrdiny. Podobně jako ústřední postava Zvětšeniny se snaží Hackman zakrýt svoji duchovní prázdnotu externalizací, odklonem pozornosti od hlubin svého já k povrchním a vnějším věcem – zatímco fotograf ze Zvětšeniny řeší vnitřní plochost divokými excesy, sexem a neustálou prací, Coppola konstruuje charakter muže, jež celý život špicluje druhé, aby tím utajil ubohost vlastního života. Jakoby chtěl odhalováním špíny ostatních zakrýt vlastní nedostatky, vlastní slabost a bezútěšnost. Avšak v průběhu filmu vycházejí dlouho potlačované věci na povrch – od zjištění pravé podstaty vztahů sledovaných, přes krev deroucí se z toalety jako něčeho nechutného, něčeho co mělo být odneseno do zapomnění a místo toho to vyplouvá na denní světlo, až po bezútěšný závěr, kdy vyčerpaný Hackman sedí uprostřed rozebraného a zničeného bytu, který jakoby byl symbolem chaotického nepořádku, který nosí uvnitř sebe sama... (11.08.2018)