Rozhovor

Film o muži (jde svého druhu o psychologickou studii), který rád odposlouchává jiné, ale vadí mu, když někdo odposlouchává jeho samotného. Také originální úhel pohledu na téma ztráty soukromí. Osobně mne ale Coppolův snímek dostal tak zpola, až k závěru, drobnohled Velkého bratra mi mnohem více sedl v akčněji pojatém Nepříteli státu, kde přijal Gene Hackman o čtvrtstoletí později velmi podobnou roli (některé zdroje dokonce označují Nepřítele státu za nepřímé pokračování Coppolova filmu). A jen mimochodem - je zajímavé sledovat aluze napříč něčím zajímavými díly světového umění. Tak kupříkladu jaký filmový thriller má rád mistr severské detektivky Jo Nesbø? Přímých odkazů lze v jeho detektivkách najít několik, třeba v krimirománech Pentagram a Sněhulák opakovaně zmiňuje tenhle dávný snímek Francise Forda Coppoly... Souvislostí (včetně shodného křestního jména hlavních hrdinů samozřejmě) by se mezi oběma díly jistě našlo víc, třeba fascinace hudbou, to, že jak volná série s Harry Holem, tak Coppolův film má v hlavní roli solitéra a taky workoholika, který byl doslova sežrán vlastní prací atd. (09.04.2014)

Odposlouchávat a být odposloucháván... Velmi pomalu gradující a vtahující diváka do děje, tím víc ale stupňující napětí získává na intenzitě a na sugestivnosti. Zpočátku banální odposlouchávání zdánlivě nezajímavého rozhovoru dvou lidí v parku se pomalu, ale jistě zvrtává v pořádný thriller. Harry Caul (ten-který-odposlouchával) se musí rozhodnout mezi etikou a profesí a snaží se přijít celé té stále zamotanější záhadě na kloub a zabránit důsledkům, které z ní plynou. Gene Hackman je ve své roli famózní stejně jako Francis Ford Coppola na režisérské židli. Ocenila bych sice o něco méně scén z Harryho života (o 15 minut kratší stopáž by tak vytvořila naprosto neskutečný výsledek), ale žádné dílo nemůže být dokonalé, takže i přes to dávám zasloužený plný počet. (14.06.2007)

3,5 Jeden z těch sedmdesátkových thrillerů, které jsou sice kvalitní, nenudí, mají dobrou pointu, ale působí na mě strašně divně ... i když se nenudím, tak mě úplně nedokážou vtáhnout, nedokážu si vytvořit vztah k postavám a pořádně ani nevím, jak je ohodnotit nebo jestli si ho někdy budu chtít pustit znovu. Takže objektivně dobrý film, ale ... (28.05.2016)

Obrovské zklamání, podle hodnocení jsem nečekal, že se převážně bude jednat o nudný a nezajímavý film ve kterém jsem napjatě čekal, ať už skončí. Ztrhán nudou a nezajímavým herectvím mě jedině zaujal mladý Harrison Ford a vcelku zajímavý závěr, který dával smysl předchozím událostem, ale i přesto nevím, jestli tento film tak hluboce zestárl nebo mě nepadl do noty, ale mé hodnocení je 1 hvězdička... (11.11.2007)

Začal bych hlavolamem: jak je možné, že nám pohled do slunečních paprsků či svařovacího oblouku trvale poškozuje zrak, zatímco když se díváme na totéž v kině, třeba Sunshine se velkorysými záběry na slunce vyloženě pyšnil, oči zůstávají v bezpečí. Zjevně to má co do činění s tím, že na oko působí mnohem větší rozsah elektromagnetického spektra a v mnohem větší intenzitě, než jaký zachycují filmové kamery. Z čehož je celkem evidentní, proč nemůže film nikdy zcela odrážet skutečný svět, ačkoliv je o tom spousta tvůrců a ještě větší množství diváků odjakživa přesvědčena. Nikoliv však Coppola, neboť Rozhovor pojednává v zásadě o tom, proč není radno věřit svým očím a je lepší se spoléhat na sluch. Dokonce v tom spočívá obrovské morální poučení plynoucí z celého příběhu, neboť Gene Hackman tu nehraje nějakého ztroskotance či losera, jak se může na první pohled zdát, nýbrž naopak muže věřícího správně až do poslední chvíle ve vlastní sluch a nejmodernější zvukové vybavení, které používá pro svoji práci. Úplný závěr, kde hlavní hrdina sloupne tapety ve svém bytě, lze chápat i jako metaforu sloupávání falešných vizuálních mediálních fasád kolem, zatímco hrou na saxofon stvrzuje příklon ke sluchu a ke zvuku. Hrdina nosí rovněž brýle, což jen posiluje jeho nedůvěru ve zrak. Rozhovoru tato nedůvěra velmi prospívá i po umělecké stránce, neboť namísto poněkud otřepaných halucinací a divokých snů zprostředkovává stísněnou paranoidní atmosféru nepřímo a náznaky. Bývá-li tedy Rozhovor chápán jako kopie Zvětšeniny, je třeba k tomu dodat, že Antonioni řekl pouze jednu část pravdy (s obrazy je něco v nepořádku), ale dořekl to až Coppola. (14.10.2012)