Pomáda

Pomáda má v srdci mnoha muzikálových fanoušků speciální místo. Ano, Randal Kleiser možná v roce 1978 nerealizoval filmový muzikál, který by měl automaticky sloužit jako vzor pro všechny příručky při realizaci filmových muzikálů, síla téhle kultovní klasiky tkví ovšem v tom, že nestárne. Čerstvý věčný odchod Olivie Newton-John byl bohužel stejně nevyhnutelný jako jednou bude věčný odchod Johna Travolty, zrovna Pomáda je ovšem to dílo, které této skvělé a ikonické dvojici zajistí nesmrtelnost. Především i proto, že jde i po 44 letech o muzikál, kterému by kdejaký současný muzikál mohl jeho zábavnost a energii jednoduše závidět.   Už v roce 1978 bylo jasné, že ve studiu Paramount vzniká adaptace úspěšného muzikálu Jima Jacobse z roku 1959, kdy si filmová adaptace ponechala časové zasazení a od počátku se stala muzikálem, který si diváka omotal kolem prstu a především šlo o jasnou trefu v rámci ideálního filmu na rande. Stačí se jen zaposlouchat do skvělých písní, nechat se oslnit výtečnou choreografii s neskutečnou energií a přitom pozorovat neskutečně živou kameru, střihové nápady a především sympatické obsazení, kdy John Travolta mohl po Horečce sobotní noci potvrdit status talentovaného mladíka a Olivia Newton-John s ním přitom dokázala držet krok. I jejich chemie poté byla klíčem k tomu, proč si dokázala Pomáda získat tolik diváckých srdcí.   I přes fakt, že šlo do velké míry o film své doby, fakt, že si Pomáda dokáže získat novou základnu fanoušků i po letech dokazuje její nadčasovost. Příběh není dvakrát komplikovaný, přesto se Randal Kleiser a jeho tvůrčí tým s látkou vypořádali řemeslně impozantně a především v kontextu dnešních pokusů o muzikálu ze středoškolského prostředí je Pomáda něco jako památná relikvie, která je k popukání přesně v těch momentech, kdy k popukání být má a ne k popukání díky své ubohosti. Pomádu jde navíc vidět prakticky kdykoliv a ten film ani po letech neztratil ani kousek své neskutečné a až obdivuhodné energie.   Kdekdo by v rámci sebezáchovy možná Pomádu osobně označil za guilty pleasure, to by ovšem byla chyba. Pod cukrkandlovým a nenáročným obalem se přeci jen skrývá i nějaká ta konfrontace s realitou, vlastním egem a částečně i dospíváním. Pod fasádou všech těch sympatických herců (kdy za zmínku stojí především Stockard Channing jako Rizzo) a živelné energie jde v jádru pořád pochopitelně o jednoduchou pohádku, v rámci zadání a měřítek by ovšem bylo těžké hledat lepší podívanou. Ať už se odkaz snažila pochcat dnes již prakticky zapomenutá Pomáda 2 s Michelle Pfeiffer a nebo se o to v nejblizší době pokusí chystaný prequel (ano, vážně!), kouzlo originálu bude nadále žhnout nejen díky faktu, že hity jako Summer Nights nebo Grease Lighting z diskoték asi jen tak nevymizí.   Newton-John se i díky preferování hudební kariéry a v posledních letech i díky boji s rakovinou prsou nezvládla napsat skrz další várku výraznějších rolí, při každé repríze ovšem bude Sandy Olsson nadále žít a s ní i odkaz velmi sympatické a nadané herečky. Romance mezi Sandy a Dannym Zukem možná nebyla úplně vzorová, přesto se zapsala mezi nejlepší cukrkandlové příběhy 20. století.... (08.08.2022) (méně) (více)