Hooligans

Skoro bych až řekl, že Chuligání mě zklamali, ještě když byl film 20 minut před koncem, byl jsem vcelku znechucen, říkám si, že tohle není snad ani průměr a pokud je, tak jen díky Claire Forlani. Ne, že by mi nějak vadil vyvařený námět, ale ono ani to provedení nebylo nijak nápadité, srovnávat s Klubem Rváčů by bylo čisté rouhání, tak aspoň uvedu takový Romper Stomper, který se mi ale taky líbil víc. Naštěstí oněch posledních 20 minut bylo nesrovnatelně lepších, až mě zaráží, jak může film najendou otočit o téměř 180 stupňů. Výborně zpracovaná poslední bitka a příjemný závěr zanechají v divákovi alespoň trochu pozitivní pocit. 6/10 (04.02.2008)

Prostučký, sto krát videný námet, zasadený do neobvyklého prostredia súperiacich britských "football-fan" bitkárov. Film má v sebe dravosť, bitky sú nakrútené svižne a prehľadne, dramatické vzťahy medzi postavami fungujú, a prítomnosť komerčnejších ikôn Elijaha Wooda a Claire Forlani osviežuje nezávislý tón nízkorozpočtovej produkcie. (23.01.2006)

"Když dostaneš první ránu, zjistíš, že nejsi ze skla. Neuvědomíš si, že žiješ, dokud si nesáhneš na dno." Nikdy jsem nebyl členem žádné firmy fungující pod zástěrkou fanouškovství, ale pokud bych se jednou rozhodl rozdávat budspencerovky v barvách svého klubu, tak by to rozhodně nebyl West Ham United, nýbrž FC Barcelona případně Slavoj Houslice. Hooligans, k mému jistému zklamání, o fotbal skoro nezavadili, o životě rowdies jsem se toho určitě dozvěděl víc z dokumentu MacIntyre Undercover, ale dost mne to bavilo jako příběh truhlíka, do kterého s chutí kopal celý svět a on se prokrvácel k tomu, že každá zapůjčená rána se musí vrátit i se slušnými úroky. (27.12.2011)

Přesně tak to dopadá, když to mírumilovný a obětavý Frodo Pytlík vezme přes Mordor velkou oklikou a dostane se mezi partu fotbalových nadšenců a chuligánů, kteří z něj rázem udělají drsného násilníka:) Myslím, že kdyby vzal celou tuhle partu drsných hošanů s sebou, tak i samotný temný pán Sauron by vzal nohy na ramena a jeho "oko" by se raději začalo upírat jiným směrem:) Elijaha mám ráda, ale stále si nejsem jista jeho hereckými schopnostmi. Stačí pohled do těch jeho krásných, velkých, modrých očí a já nevím, jestli vlastně umí hrát, nebo je to všechno jen "behind blue eyes.":) Každopádně tato role mu sedla a excelentně mu "přihrávali" jeho noví londýnští kámoši. Z těch nejvíce vynikal leader gangu, Charlie Hunnam, ten je prostě borec:) Také mě zaujal Leo Gregory a můj oblíbený Marc Warren, o němž jsem však očekávala, že by se parádně hodil do role nějakého toho výtržníka. Tím v podstatě i byl, ale již neaktivním a usedlým:) Kromě všech těch zápasů, jak fotbalových, tak těch mezi konkurenční bandou, jsou Hooligans také především o přátelství a soudržnosti. V jedné ze závěrečných scén, kdy to Pete schytá, jsem měla na krajíčku. Nakonec, i Elijahovi bylo dopřáno zadostiučinění, když si počkal na svého "kámoše" z koleje, Van Holdena:) (17.03.2013)

(Budu spoilerovat.) Celý příběh je tak trochu nerealisticky chtěně dramaticky vyhrocený, ale dejme tomu, že ten oblouk přijmu tak, jak je, a budu ho respektovat. Stejně mě ale strašně rozčiluje, že Elijahova postava trochu nepřímo a hodně přímo může za zničení životů obou bratrů. Jeden je mrtev v přímé souvislosti s jeho rozhodnutími a druhý, který už byl vykoupen, rovněž kvůli němu přišel o zdraví, o bratra, o ženu i o dítě. To je trauma jako blázen a břímě viny tak na tři filmy, takže mi přijde až urážlivé, že Elijah si z toho vezme "ponaučení", vrátí se do Ameriky a pokračuje přesně tam, kde skončil, aniž by přijal byť jen špetku odpovědnosti za svoje počínání. Krom toho si myslím, že atmosfericky se dalo z námětu vytěžit mnohem, mnohem víc než jen slow-mo záběry na krev létající z mnoha úst za doprovodu nějaké písničky nebo veselé montáže s voiceoverem za doprovodu jiné písničky. Jednou jsem při procházce po městě sledovala jakési policejní manévry - obrněná auta, koně, těžkooděnci - na Václavák, protože mě zajímalo, jestli už nastává konec světa, a podle temného řevu, co se tam odsud ozýval, jsem si myslela, že jo, ale byli to jenom hooligáni skandující smrt smrt a mávající vlajkami cestou na Letnou, což jsem shodou okolností měla při cestě k domovu, tak jsem šla za nimi. Bylo to jako takový ten dlouhý sledovací záběr v uprchlickém táboře z Potomků lidí (ať zůstanu tématická s Charlie Hunnamem). Masa lidí, bezvýznamnost jedince, zvuky připomínající střelbu, kouř z dýmovnic a urputný pocit, že velký průser je špičkách prstů natažené ruky, přesná hranice mezi strachem a zvědavostí. A to se tam reálně nic nestalo, banda chlapů "jenom" přešla z místa A do místa B a poházela kolem cesty něco nepořádku, ani jsem neviděla nikoho se prát. Hooligans pracuje s mnohem dramatičtějšími a tragičtějšími událostmi, ale tomu pocitu vystrašeného vzrušení se jim nepodařilo ani přiblížit. (29.09.2017)