Metallica: Some kind of monster

Metallica je pro mě absolutní láska. Při sledování tohoto dokumentu to bylo dost poznat. Vždy jsem totiž při jakékoliv příležitosti/písničce (neboli když se zapnula jakákoliv jejich písnička) tak jsem ji během pěti vteřin identifikoval a zpíval jsem s nimi. Nyní z toho mám řádně vyřvané hlasivky. Ale nelituji toho. Jejich hudbu poslouchám při každé příležitost. Tento dokument však pojednává o tvorbě jejich alba St. Anger, které osobně asi považuji za jejich nejslabší (Black Album je naopak dle mého nejlepší, protože pecky jako Enter Sandman, Of Wolf And Man, Sad But True, Nothing Else Metter, Holier Than Thou, to vše jsou jedny z mých nejoblíbenějších skladeb, společně s takovými jako je Master Of Puppets, All Nightmare Long, For Whom The Bells Tolls, Whiplash, Motorbreath, Blackened, Creeping Death, Here Comes Revenge, Metal Militia, Seek And Destroy, Ride The Lightning, novinka Lux Æterna nebo Jožin z bažin). Tahle skupina totiž umí naprosto úžasné balady, které natáhnou klidně na 8 minut. Ty balady mají melodii, mají myšlenku (kupř. Nothing Else Metter). To St. Anger v podstatě nemá. To je vlastně jenom obrovskej řev, kterej nepolevuje a nepolevuje. A nebo je už takovej makovej nemastnej a téměř nudnej (titulní skladbu St. Anger nemusím, je to právě takovýhle podivný mix). Ale tenhle dokument to vlastně celé vysvětlil. Oni vlastně měli smlouvu a neměli texty, tak se dva roky plácali ve studiu a stvořili desku. A víte vy co? Náhle mám to album mnohem radši, když vezmu v potaz, co tomu předcházelo. Metallica je agresivní hudba, která prostě nejde pouštět potichu. Taky zvuk na televizi jsem měl puštěný naplno a skvěle to dodělávalo atmosféru celého dokumentu. James Hetfield bohužel jenom trochu, jen nepatrně klesl v mých očích na jednu takovou mnutu dvě tohohle filmu, protože byl prostě nepříjemný hovado. Však ta jeho rodina z něho dělá prostě pořád člověka a mě se to strašně líbilo. Kirk Hammett byl ale o poznání tišejší než jsem si jeho povahu představoval. Mnohem introvertštější. Pořád ale moc fajn tejpek. Ale borec Lars Ulrich...! Hovado se vším všudy (jeho sbírka obrazů absolutní peckoš!), pořádnej odvázanej rebel. Scénka, kde vypráví o svém umění a náhle se ozve ,,Tati! Tati pojď sem!'' byla vlastně neuvěřitelně dojemná, když vezmete v potaz jeho odvázanost. A Robert Trujillo na konkurzu zaválel, náhle v mých očích vystoupal zase o něco nahoru (já ho jako občas moc nemusím, protože mi přijde, že třeba zkazí For Whom The Bells Tolls). Dokument je teda pro mě absolutní pecka a nejoblíbenější dokument. Bomba, absolutní MASTER DOKUMENT!!! 10/10 (11.12.2022)

Metallica samozřejmě je srdeční záležitostí, což ale neznamená, že je bezmezně nutné ji slepě milovat. A přesně to se dělá dost špatně po zhlédnutí tohoto (bezpochyby skvělého) dokumentu. V této sondě, která jde kapele často až na dřeň, totiž člověk zjistí, že Metallica může být jednou z největších kapel všech dob, ale to neznamená, že uvnitř je vše růžové a květinkové. Ono to taky jde dost obtížně, když dva kohouti na jednom smetišti jsou moc. Lars je exbicionistický egoista, který udělá cokoliv pro slávu (ale zároveň mu jde hodně o dobro kapely) a Hetfield je přecitlivělý idiot, který si všechno bere neskutečně osobně, a s Larsem nesouhlasí vůbec v ničem. K tomu Hammett, kterého to nebaví poslouchat, a šel by si radši brnkat na kytaru. Nemít film tak šíleně přepálenou stopáž (dvě hodiny by bohatě stačily), je to za pět. Alespoň že to kompenzují některé velmi silné momenty - závěr na jevišti, hádky mezi Larsem a Hetfieldem, přijímání Trujilla do kapely (ten člověk je bůh!), a především pak rozhovory s Newstedem a Mustainem. Jason, dost možná nejnormálnější člen kapely, bohužel nejvíc odskákal Hetfieldovu zaslepenost vlastním úspěchem. V prostoru jemu daném je skoro nemožné s ním necítit. Rozhovor Larse s Mustainem je pak ještě drsnější. Sice Mustaina nemusím, Megadeth mi úplně nesedí, ale fakt je, že v tomhle případě mi ho opravdu bylo hodně líto. // Po zhlédnutí se nemůžu rozhodnout, jestli u mě Metallica stoupla nebo klesla. Vážně ne. (23.02.2017)

Nevím, zda Some kind of monster dávali v některých velkých multikinech, ale já na tom byl v malém komorním komořanském kinu a právě tahle atmosféra ve mě umocnila tenhle "dokument". Kdo chce znát pozadí vzniku hudby Metallicy, měl by se na to podívat. Otevřenější kapela už sotva kdy bude. A nezaměňovat s nějakými přiblblými reality-show. To je jen komedie pro diváky. (29.10.2012)

Skvělá záležitost nejenom pro skalní fans. Drsná metalová hudba se tu sráží až s nečekaně citlivým a obnaženým vnitřním světem kapely. Hetfield (zpěv kytara) a Ulrich (bicí) jsou velice silné individuality a stačí škrtnout a vše letí do vzduchu. Vůbec mě překvapilo kolik silných a pestrých scén tento dokument skrývá. Metallicu mám rád, neznám ale nic bližšího kolem jejich historie, přesto mě dokument vtáhl a vyplivl až na konci. Dokument obnažuje kapelu a její členy a ti zaslouží respekt za odvahu "pustit" něco takového mezi lid. Oni ti metalový bozi jsou přeci jenom lidi, utápějí se v chlastu, depresích, neschopnosti, radosti a celé je to kupodivu VELICE zábavné. silných 80% (03.06.2008)

První půlka stála za houby. Dívat se na bandu lidí, kterým peníze a sláva očividně hodně narušily psychiku, jak sedí v jedné místnosti s psychoterapeutem a hádají se na mém fanouškovství moc nepřidalo. Druhá půlka už je na tom lepší. Možná proto, že se Hetfield vrátil z léčení, inu s alkoholiky je těžké pořízení. A konečně se přestali hádat a začali tvořit to oč tu běží METAL! (03.07.2011)