Metallica: Some kind of monster

[3,5*]     "Maybe we should talk about next week." "Well, all next week is therapy."     Dokumentárny portrét slávnej metalovej skupiny v čase ich silnej krízy. Najväčšou devízou tohto oceňovaného, psychologicky ladeného diela je tá jeho úprimnosť a hlavne to, ako z neho cítiť skutočnosť. Spočiatku mi to ale vôbec tak nepripadalo a cítil som v tom skôr tých "Osbournovcov" s nádychom tupej reality show (pôvodný zámer tvorcov), čo absolútne nepatrí do mojej oblasti záujmu. Vyostrením krízy v skupine a odchodom Jamesa Hetfielda na liečenie sa to však zlomí a dostáva to úplne iný náboj. A keď sa ešte na scéne objaví môj obľúbenec Dave Mustaine a vyjasňuje si s Larsom Ulrichom dávne krivdy, už viem, že sa mi dokument bude veľmi páčiť. Odhaľuje pomerne veľa zo súkromia členov kapely (predstaví napr. ich zlaté deti, či podivného Larsovho otca, čo pôsobí ako nejaký guru), aj to, akí sú to ľudia (taký Lars v tom obraze nevychádza veľmi lichotivo). Akurát mi tam vadil ten slizký psychoterapeut, pôsobiaci ako nejaký kazateľ. Film trochu trpí zvyčajným neduhom hudobných dokumentov a síce tým, že tej hudby je v ňom veľmi málo a aj tá čo tam je, je len útržkovitá. Domnievam sa, že dokument osloví predovšetkým priaznivcov kapely, ktorí ho budú velebiť (tiež som tým do istej miery postihnutý) a tým ostatným zrejme až tak veľa nepovie. Existuje inak aj druhá epizóda z roku 2014 (27 minút, na IMDb ako "Metallica: This Monster Lives"), ktorá ale za veľa nestojí - ide len o ničnehovoriaci, divoký zostrih tých istých scén, doplnený o pár nových postrehov z aktuálnej doby.     "You went into another voice there, dude." "Which one of me are you talking to?" (08.07.2023)

Na hudbe skupiny Metallica som vyrastal a hoci od Black Albumu ich veľmi nemusím, tento dokument ma nesmierne potešil a zaujal. Dlhodobá mravenčia práca oboch režisérov, kvantum dlhodobého snímania členov skupiny a ich blízkeho okolia sa oplatila a tých 145 minút (uncut verzia) utieklo veľmi rýchlo.. Zaujímavý exkurz do života jednotlivých hudobníkov, genéza vzniku albumu St. Anger, ako aj boj s démonmi, atď, atď...Prekvapivo otvorené, nestrojené a neumelé..Vynikajúci dokument a "must-see" záležitosť pre fans! 4,5*/5 (28.04.2007)

Metallica se rozhodla k veřejné, hodně emotivní, intimní zpovědi. Otevírání starých ran (Dave Mustaine), vzpomínky (Cliff Burton), nová krev do metalového srdce (Robert Trujillo). Napětí mezi Jamesem a Larsem by se tu dalo krájet. Měla jsem pocit, jako bych sledovala dlouholeté manželství, které prochází těžkou krizí. Ale tihle velcí kluci ošlehaný životníma zkušenostma, tihle dlouholetí kamarádi to nakonec všechno ustáli. Zajímavý dokument. (18.07.2014)

Tak přesně takhle si představuju dokument o hudební kapele... ne jen sérii rozhovorů, ale sondu do jejich soukromí, psychiky... prostě odhalit hudebníky se vším všudy. Zprvu jsem se bála dlouhé stopáže, ale pak jsem si přála, aby film nikdy neskončil. Přestože jsem doposud Metallicu poslouchala jen okrajově, tenhle dokument mě naprosto dostal a já si ty chlapíky, i s jejich egoismem zamilovala. Teď tu poslouchám jejich poslední album (o jehož nahrávání dokument je) a chystám se na pražský koncert. Ještě včera mě ani ve snu nenapadlo, že bych si mohla jen z dokumentu nějakou skupinu tolik zamilovat. Úžasné a naprosto dokonalé, možná nejpoutavější dokument, jaký byl natočen, alespoň pro mne. Lars Ulrich rulez:-) (07.06.2004)

Metallica je pro mě absolutní láska. Při sledování tohoto dokumentu to bylo dost poznat. Vždy jsem totiž při jakékoliv příležitosti/písničce (neboli když se zapnula jakákoliv jejich písnička) tak jsem ji během pěti vteřin identifikoval a zpíval jsem s nimi. Nyní z toho mám řádně vyřvané hlasivky. Ale nelituji toho. Jejich hudbu poslouchám při každé příležitost. Tento dokument však pojednává o tvorbě jejich alba St. Anger, které osobně asi považuji za jejich nejslabší (Black Album je naopak dle mého nejlepší, protože pecky jako Enter Sandman, Of Wolf And Man, Sad But True, Nothing Else Metter, Holier Than Thou, to vše jsou jedny z mých nejoblíbenějších skladeb, společně s takovými jako je Master Of Puppets, All Nightmare Long, For Whom The Bells Tolls, Whiplash, Motorbreath, Blackened, Creeping Death, Here Comes Revenge, Metal Militia, Seek And Destroy, Ride The Lightning, novinka Lux Æterna nebo Jožin z bažin). Tahle skupina totiž umí naprosto úžasné balady, které natáhnou klidně na 8 minut. Ty balady mají melodii, mají myšlenku (kupř. Nothing Else Metter). To St. Anger v podstatě nemá. To je vlastně jenom obrovskej řev, kterej nepolevuje a nepolevuje. A nebo je už takovej makovej nemastnej a téměř nudnej (titulní skladbu St. Anger nemusím, je to právě takovýhle podivný mix). Ale tenhle dokument to vlastně celé vysvětlil. Oni vlastně měli smlouvu a neměli texty, tak se dva roky plácali ve studiu a stvořili desku. A víte vy co? Náhle mám to album mnohem radši, když vezmu v potaz, co tomu předcházelo. Metallica je agresivní hudba, která prostě nejde pouštět potichu. Taky zvuk na televizi jsem měl puštěný naplno a skvěle to dodělávalo atmosféru celého dokumentu. James Hetfield bohužel jenom trochu, jen nepatrně klesl v mých očích na jednu takovou mnutu dvě tohohle filmu, protože byl prostě nepříjemný hovado. Však ta jeho rodina z něho dělá prostě pořád člověka a mě se to strašně líbilo. Kirk Hammett byl ale o poznání tišejší než jsem si jeho povahu představoval. Mnohem introvertštější. Pořád ale moc fajn tejpek. Ale borec Lars Ulrich...! Hovado se vším všudy (jeho sbírka obrazů absolutní peckoš!), pořádnej odvázanej rebel. Scénka, kde vypráví o svém umění a náhle se ozve ,,Tati! Tati pojď sem!'' byla vlastně neuvěřitelně dojemná, když vezmete v potaz jeho odvázanost. A Robert Trujillo na konkurzu zaválel, náhle v mých očích vystoupal zase o něco nahoru (já ho jako občas moc nemusím, protože mi přijde, že třeba zkazí For Whom The Bells Tolls). Dokument je teda pro mě absolutní pecka a nejoblíbenější dokument. Bomba, absolutní MASTER DOKUMENT!!! 10/10 (11.12.2022)