Pátá ofenzíva: Bitva o Sutjesku

Sutjeska je po Bitvě na Neretvě asi druhým největším jugoslávským válečným filmem a přestože tentokrát nebyl natočen v koprodukci, byla do filmu opět obsazena zahraniční hvězda první velikosti a to přímo do role Josipa Broze Tita – Richard Burton. Ten zde vystupuje s perfekcionismem a důstojností sobě vlastní. Sutjeska má bohužel podobné zápory jako Bitva na Neretvě (nakonec Stipe Delič tam působil jako druhý režisér) a navíc jí schází jistá řemeslná brilance a poutavost. (19.01.2013)

Sutjeska je kráný příklad zkombinování propagandy s válečnou tematikou a hrdinnou postavou maršála Tita v boji za nezávislost Jugoslávie. Jugoslávský vůdce Tito je vyobrazen jako silná charismatická osobnost, ovšem jeho zásluhy nezastiňují zásluhy ostatních partyzánů. Oproti tomu Němečtí vojáci působí jako nelidská, chladná síla, která se vyžívá v krutostech. Pozorovatelé z Anglie jsou zde tak nějak navíc a celou dobu dokazují svým chováním, jak byly západní mocnosti v pomoci Jugoslávii neaktivní a neochotné se zapojit. Samotná závěrečná scéna se starou ženou, podtrhává propagandistiskou stránku tohoto filmu. Celý snímek mi přijde, že ničím zvláštním nevyniká a jeho nejvýraznější stránkou je hudba a Richard Burton v roli Tita. (20.12.2007)

Jak jsem již několikrát napsal, obdivuji se balkánským národům a mám rád patos jejich hrdinství a sebeobětování se v průběhu mnoha staletí. Film je bohužel příliš rozvláčný, utahaný a naivní, obsahující nedokonalé, často až hloupé, bojové scény. Sutjeska může vzdát hold obdivuhodnému úsilí největšího partyzánského hnutí pouze svou délkou, nikoliv však zpracováním. Vysoké hodnocení dávám opravdu jen z úcty k lidem bojujícím v této kruté válce, jenž se odehrávala v drsné krajině Dinárského pohoří. (06.07.2020)

Jeden z nejznámějších jugoslávských partyzánských velkofilmů, po Bitvě na Neretvě zřejmě nejspektakulárnější. Dá se na něj hledět jako na prvoplánovou propagandu, kde Richard Burton v roli vrchního velitele Tita vede neohrožené jugoslávské partyzány v jejich hrdinském boji - Tito tu je zpodobněn s obrovskou aureolou, bez sebemenšího zaváhání, jako osobnost spojující humanitu - stále dokola se objevující zdůraznění péče o raněné - se zápalem - řeči o budoucnosti Jugoslávie. Burton si se svojí zvláštní rolí - skutečný Tito se o svoje ztvárnění určitě intenzivně zajímal - poradil vcelku přesvědčivým způsobem, občas mírně nemístná gloriozace této osoby může být připsána na vrub scénáři nebo režii, která Tita nechá občas promlouvat nebo aspoň upřeně civět přímo do kamery. Partyzánské jednotky se skládají z oddaných vlastenců, které spojují přátelská pouta, rodinná pouta, ale především láska k vlasti a zápal do boje za svobodu. Z propagandistického hlediska je třeba upozornit na protináboženské motivy - umírající nechce, aby se za něj pop modlil, tento pop se na závěr své modlitby za probití z obklíčení rouhá, i na připomínání toho, že Jugoslávci si svoji svobodu vybojovali sami, angličtí vyslanci tu pouze pozorují stav a obdivují hrdinný jugoslávský lid. Ovšem na film se dá dívat i jako na pokračování starých srbských epických děl, tentokrát tedy často ředěných lyrickými scénami, jichž se dostane takřka každé ve filmu vystupující postavě. Tomu odpovídá zobrazení nepřátel, kteří tu mnohdy hrají vyloženě pekelnou úlohu, s minimem lidských atributů, naopak s ďábelskými úklady - "potrestání" nešťastného otce, zdůrazňování krutosti lidské štvaním psů - srovnej rozzuřené německé vlčáky trhající svázané nebo raněné partyzány a třeba smutný obličej "jugoslávského" psa umírajícího nedaleko skrytého Tita. Ale i přes glorifikaci ústřední postavy tu Tito není tím, kdo všechno zařídil, ale je prostě tím nejlepším kolečkem v tvrdě kolektivním pojetí chápání všech partyzánů, jimž se často dostalo povedenějšího scénáristikého zařazení a osobnostní charakteristiky než Titově postavě. Taktéž i konec už spíše připomíná lidovou píseň o hrdinství v boji proti Turkům než regulérní válečný film. Třeba je pak pochválit Theodorakisovu hudbu i krásnou přírodu. (14.12.2007)

"What amazing people," jak říká britský parašutista. Jsou tu v zásadě dva typy scén a oba pro mě byly svým způsobem strhující. Bitvy po technické stránce vypadají více než na úrovni a zaujalo mě, jak ve válečném běsnění někdy překvapivě běsní i kamera. Naproti tomu výjevy mezi bitvami jsou velice statické a křečovité. Ovšem je zajímavé sledovat, jak Richard Burton ztělesňuje esenci titovského mýtu. Když na to přijde, rozhovoří se Tito plynně anglicky a i toho nejposlednějšího raněného potěší svým sexy úsměvem. Tito je náš a my jsme Titovi. (21.06.2011)