Ztraceni v moři

Pomaly ako nedokončený a útržkový film a keďže je to podľa knihy, tak mám obavy či pán autor netrpel nejakými ťažkosťami s finalizáciou vecí, myšlienok a scén v jeho knihe. Alebo by to mohla byť chyba scenáristu? Príbeh dobrý, ale skáče sa z roviny na rovinu, vôbec sa nedáva extra priestor na emócie okrem šialeného kvílenia pani Pfeifferovej v jednej chvíli, nejde sa do hĺbky už len v tom, že a čo tá druhá strana? To vážne zoberieme otcovi chlapca a ten po rokoch len povie, tak čau, nebojuje, neslzí, nič. Len smútok sťaby labrador. Film/kniha nahodili tému, ale nevyťažili z nej veľa resp. nie toľko, čo mohli. A je to sakra vidieť. Ponúka len naivné zakončenie, kde si chlapec skáče, ako sa mu zachce, no a taká Goldbergová je tu použitá len vyslovenie agitačnej vety: som černoška a som lesba... Taká päsť na oko, ako keby Freeman povedal Pittovi vo filme Sedem, keď našli toho tlusťocha, že či nemá pri sebe análne kolíky a či mu ho nechce vyfajať. (23.07.2023)

Silný zážitek. Ztraceni v moři jsou adaptací románu, který sice v zahraničí proslavila mmj. Oprah Winfrey, u nás ale nevyšel. Nicméně i bez znalosti předlohy se můžeme nechat unést emocemi z příběhu rodiny, jejíž vývoj byl uměle přerušen. Dvě dějové linky sledují rodinu před katastrofou na konci 80. let a o dekádu později. Bezstarostní rodiče, plní vizí do budoucna, milující Michelle Pfeiffer a Treat Williams mají tři děti. Z minuty na minutu se jejich rodina rozpadá, když se jim ztratí prostřední syn. A my sledujeme celé následující roky a proces uzdravování, který nikdy nemůže zcela zacelit pocit prázdnoty. Rodině v nesnázích pomáhá vyšetřující Whoopi Goldberg (a ta sama o sobě musí mít něco extra, takže je nejen černá, detektiv, ale ještě lesba). Pocitově pozoruhodné. Doporučuji v originále. (22.05.2018)

Tohle není tak špatné. Je sice pravda, že hlavní myšlenka filmu (btw pro mě docela originální) se snad nemůže v reálném světě uskutečnit (ikdyž člověk nikdy neví), ale pomohla filmu vystoupit z těch typických amerických nudných rodinných filmů. Myslím tím filmy třeba jako One Fine Day; zmínil jsem ho záměrně, poněvadž v obou filmech hraje PfeifferOVÁ (zdravím Stridera :-)) hlavní roli. Výraz sentimentální mi nepřijde moc vhodný (pokuď ano, tak co je asi Armageddon, Terminal, Sleepless in Seattle, atd. ?). Spíš si myslím stejně jako nash., že film je dost o empatii (jenže to by ho někteří nesměli brát jako nudnou oddychovku po nedělním obědě). Ikdyž to někdy lehce skřípalo, hodnotím 4*; závěrečná pointa mi náhodou docela sedla. (20.04.2008)

ačkoliv tento film jsem viděla už několikrát, přesto se k němu ráda vracím, příjemný děj, nebo spíše tragédie při ztrátě syna a znovu nalezení, psychologický rozbor rodiny, kdy se pomalu u této tragédie vzpamátovávají, ale nejvíc trpí nejstaršé syn, kdy cítí velkou vinu, což jsem nepochopila jeho matku, místo toho, aby mu byli oporou kašlali na něho. a zaobírali se sami sebou a jejich druhým synem, ztratil se, ale copak může někdo obvinovat druhého člověka? taková hloupost, Vždy za to může jen jeden člověk, ale nikdo více. Pfeiffer byla celkem dobrá, zahrála to dobře, i když ty emoce jsem ji moc nevěřila. (27.01.2010)

Zdařilý film pro všechny empatiky, kteří mají děti, nebo někoho v životě ztratili. Reálné postavy lehce zvýrazněné hereckou dramatizací, prožívají, a snaží se zvládat, situace, která nemají jednoduchá aní správná řešení. Nejvýraznější postavou přitom kupodivu není matka Michelle Pfeifferové, ale starší syn Vincent (Cory Buck / Jonathan Jackson). (13.04.2008)