Nabarvené ptáče

Kdybych měl film hodnotit jen po vizuální stránce, byla by to pětka jak vyšitá. Ale co mi zoufale chybí a tudíž to nejsem schopen nějak více bodově akceptovat, je fakt, že mě tenhle film zase až tak neoslovil. Nebo nezasáhl, to vyjde nastejno. Jsou takové pěkné obrazy, plné násilí, které není vůbec tak strašné, jak se psalo, ale celé působí lehce slepovaným dojmem, který zůstává i několik hodin po zhlédnutí. Prostě taková perfektně nasnímaná skládačka osudů, která potěší, ale pod kůži se moc nezaryje. Václav Marhoul je možná cílevědomý člověk, ale na to, abych ho označil výborným režisérem Nabarvené ptáče zdaleka nestačí. (15.09.2019)

Pri sledovaní tohto filmu ma napadla taká absurdná myšlienka. Že čím ďalej ide človek na východ, tým tam viac ľuďom hrabe. Samozrejme, nie som zástanca tejto netolerantnej myšlienky, no tento film ju v človeku priamo vyvoláva. A možno bol aj taký úmysel. Ako netvrdím, niektoré situácie boli celkom reálne, no niektoré mi zase prišli pritiahnuté za vlasy (napríklad ja by som si určite od nejakého starca nenechal vlastne bez boja vylúpnuť oči lyžičkou. To čo za nezmysel?). Tiež tu bolo možno trocha účelovosti - chudák chalan, kam stúpil, tam nejaké nešťastie, nejaká smola. Až v druhej polovici si môže divák trochu vydýchnuť z obáv o chlapca, no čudností aj tak neubudlo. Na druhú stranu ma nadchla technická stránka. Ukazuje sa, že aj v tomto regióne sa dokáže natočiť remeselne špičkovo zvládnutý film. Celkovo mám dobrý pocit, aj napriek negatívam, sa na to pozeralo veľmi dobre. Zbehlo to ako voda a pritom ide o pomerne dlhú stopáž. Aj to niečo znamená. Slušný nadpriemer. 80/100 (25.03.2020)

Ze všech výhrad, které k Ptáčeti mám a které se týkají snad všech složek filmu kromě zvuku a kostýmů, zmíním jen jednu - podivný, nefunkční rytmus. Ptáče prý odkazuje k staré kinematografii, prý k Vláčilovi, Kachyňovi, Tarkovskému, Klimovovi. Ale jděte. Je to naprosto dokonalý představitel současného "festivalového stylu", který se vyvinul nepochopením, ale přesto napodobováním Hanekeho, Dardennů a kluků z Rumunska. Ptáče je vyprávěno jako každý druhý "festivalový film" a průvodním jevem je právě kodrcavý rytmus spojený s neschopností vést diváka k nějakému hlubšímu uvažování nad dějem nebo čímkoli jiným. Divák si prý vše domyslí sám, jenže v tom filmu není podnětů, které by nebyly jen banální, není herců, kteří by zavadili o dojem autenticity, snad kromě Dyblika a Peppera (a toho koně). Neurážejme Vláčila, Kachyňu, Tarkovského, ale hlavně, HLAVNĚ, v tomto konkrétním případě hlavně neurážejme Klimova srovnáváním jeho sofistikovaného expresionistického díla s připrdle mondénním Nabarveným ptáčetem. (13.09.2019)

O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno. (20.09.2019)