Nenávist

Jeden ze startovních bodů asijské duchařské ("vlasové") vlny. Jednoduchý příběh vypráví o hrůzných zločinech, kvůli nimž na příslušných místech zůstává zhmotňující se nenávist obětí. Ta na sebe přebírá podobu duchů zavražděných, jejichž bílá barva, vytřeštěné oči, charakteristický hrdelní zvuk a především všudypřítomné černé vlasy se staly trademarkem nejen téhle série. Na každého to nefunguje, každopádně v Nenávisti najdete celou řádku už klasických a často napodobovaných lekaček či děsivých scén - zhmotňující se duch na monitoru bezpečnostní kamery, postava zahalená závojem černých vlasů vynořující se ze dveří, zdeformovaná plazící se mrtvola nebo ruka ve vlasech. Takashi Shimizu si zkrátka stvořil vlastní recept, podle nějž už několikrát namíchal nepříjemnou duchařinu, založenou na audiovizuálních vjemech a úspěšné snaze sázet do pozice hrůzna relativně obyčejné věci. Někdo někde nepřirozeně pomalu jde, zírá, stojí... Tenhle koncept se poměrně rychle otupil, ale krátce po shlédnutí jsem míval husí kůži z každého druhého pohybu, který jsem kolem sebe zaregistroval. Mimochodem, moment, následující v bytě po nehezké události s televizí, v němž tvůrci znesvětí i nejbezpečnější divákův úkryt před hororem, je pěkně sviňská podpásovka! (25.12.2006)

Nejlepší horor, který jsem měla tu čest shlédnout, ale paradox je, že už nikdy nikdo mě v životě nepřinutí se na něj podívat znova. Sledovala jsem jej v poledne, v baráku plném lidí a přesto jsem si z Nenávisti musela ukrajovat po kousíčkách, tak moc jsem z ní byla na větvi. A jít do postele jsem se kvůli ní bála ještě pěkných pár dní. 92 minut, při kterých se trne hrůzou - a to nejen kvůli silně nepříjemnému zvuku, který se zaryje do paměti; 92 minut, které za to určitě stojí. Navíc dítě, mající v „popisu práce“ děsit a zabíjet...? Funguje spolehlivě. (29.11.2010)

Prejav blbosti? Pozerať Nenávisť v noci a sám. Už po prvých desiatich minútach som vedel, že to bol zlý nápad. Nezaujímavé herecké výkony, triviálna zápletka o strašidelnom dome, chronologicky až príliš rozhádzaný dej, hustá atmosféra a drastické šoky. Čudné fotky, dlhé vlasy, tichí chlapčekovia, veci loziace po zemi a vydávajúce... to bolo, grganie? Jeden by si pomyslel, že po polhodine to začne byť nudné, ale Nenávisť má taký vysoký počet desivých ľakačiek, že to nehrozí. Sľúbil som si dve veci: že Nenávisť dopozerám ešte v tú noc a pri zhasnutom svetle. To prvé som napokon zázračne dokázal, ale to druhé som vzdal po 40. minútach. Nervy drásajúca záležitosť a nakladačka. P.S. Neukrývajte sa pred duchmi pod perinou! (10.08.2005)

Byla jsem docela zklamaná. Je to celé jakési nesmyslné. Nemá to ani hlavu, ani patu. Viděla jsem nespočet mnohem lepších horrorů. Ovšem teď jsem zrovna shlédla Americký remake. Takže pokud se chcete ušetřit zklamání, doporučuji remake z roku 2004. Mimochodem dělal ho stejný režisér. Přijde mi to, jako by pochopil, že tomu něco chybělo a proto to podruhé lépe dotáhl. A jako bonbónek navrch je tam pár dobrých herců. (15.05.2019)

Video-look prvních dvou "Curse" Ju-onů nebyl v žádném případě překážkou, ale přechod na 35 mm se v The Grudge filmu přesto náramně prospěl. Shimizu se zlověstně línou kamerou loví povedené kompozice a na film je jednoduše radost pohledět. Natažení délky do standardní hodiny a půl sice lehce snížilo frekvenci děsivých scén, nicméně tak přibyl prostor pro budování atmosféry, což The Grudge zvládá skvěle. Nelineární struktura vypravování pomocí propojených osudů několika charakterů se stala trademarkem série a funguje zde opět bezchybně. Jediným háčkem je, že se nejde vyhnout srovnání s Ringem, kde vyjde najevo, že oproti Sadako se Kayako s Toshiem okoukají o něco rychleji [tradičnější vypravovací struktura Ringu paradoxně neomrzí nikdy, i když by tomu mělo být spíš naopak (nicméně příběh Ringu je prostě odvyprávěn dokonale)]. Dále tu také je bezkonkurenční Kairo od Kyoshiho Kurosawy, takže Ju-on: The Grudge lehce bledne. Nalézt jiné lepší horory tohoto 90s-00s období je však nemožné. (03.07.2007)