Medvěd

Klasika ve svém vlastním žánru. Dobrodružství jednoho malého medvíděte dokazuje, že velký dobrodružný film se obejde i takřka bez lidských herců. Režisér na přímou otázku odpověděl, že ve filmu není žádný náhodně vzniklý záběr, ale že vše bylo pečlivě dopředu připraveno. Točilo se podle scénáře a klobouk dolů před drezéry zvířat, že to všechno opravdu vyšlo. Pookénkovou animaci snů od Břetislava Pojara autor zvolil z důvodu toho, že ideálně zpodobňuje mláděcí nevinnost a Češi v tomto oboru platili za nejlepší na světě. (23.03.2015)

Tenhle film nemá být žádnou dokumentární sondou do života medvědů. Oba medvědi v něm fungují jako čistokrevní herci, u kterých chování nevychází z jejich zvířecí podstaty, nýbrž ze scénáře. Nicméně film ani v nejmenším nepůsobí strojeně (jako spousty jeho zvířecích kolegů). Opravdu mi vadil jen medvědí "dabing" (hlavně Youkův), který z logických důvodů musel s většinou zvuků vznikat v postsynchronu. Viděl jsem totiž film o filmu a dost možná i díky němu má film hodnocení, jaké má. Že během natáčení nebyl nikdo roztrhán, napaden, ubodán, utopen, považuji po jeho zhlédnutí za malý zázrak. Annaud tady sice předvádí svůj typický styl a definitivně stvrzuje roli nekorunovaného krále filmových slunce západů, ale k tomuhle příběhu o medvědím přátelství mi to vůbec nevadilo. Svého animovaného disneyovského kolegu navíc poráží tak o dvě tlapy. (01.10.2006)

V specifickém žánru filmů o zvířatech s velmi častou snahou o jejich násilnou antropomorfizaci zplošťující a znevěrohodňující jak látku, tak téma, se čas od času objeví pozoruhodné výjimky. V Annaudově případu lze podle mého názoru mluvit o až (prae) ekologickém filmu, který na první pohled hladovou, nenasytnou šelmu, schopnou zhltnout vše, co se nachází v jejím dosahu, představuje jako bytost schopnou nadhledu a přesahu, tedy vlastností považovaných za lidské unikátní specifikum. Film přitom neulpívá na povrchu a vazba obou medvědů k lovcům, kteří usilují o jejich životy a kožešiny, přerůstá do všelidského symbolu vztahu člověka a živé přírody, z níž se současně i vymanil, i vlastně k ní ještě více připoutal. Dialog, který není dialogem, i jeho takřka pacifistické vyústění, rámované labužnickou kamerou, která si vychutnává krásu severoemerické přírody (nejspíše Skalistých hor), dotváří film-symfonii, v níž se vynikající herecké výkony jak medvědích, tak lidských herců vzájemně proplétají do nadčasové syntézy poučené idyly, která se vědomě nechce vyvázat ze světa, který ji obklopuje. MEDVĚDI jsou dílem, které opakovaně upoutává naši pozornost závažností hloubky i míry přesahu poselství, které přinášejí svým divákům. . (25.08.2007)

Málokedy hodnotím film (tobôž píšem komentár) na konto filmu, ktorý som zhliadol už dávnejšie. V prípade Medveďa si však nedokážem pomôcť.. pripomenul mi osobu, na ktorú nikdy nezabudnem (nech Ti je zem ľahká). __ Krásna príroda v kombinácii s nebojácnou dvojkou medvedíkov. Týmto by som sa chcel zároveň ospravedlniť..po opätovnom zhliadnutí napíšem plnohodnotnejší komentár. (11.09.2010)

O dekádu před tím, než Lars von Trier valchoval diváky svou vrcholnou trilogií Zlatého srdce, ukazoval Annaud všem emocionálně devastační sílu filmového média. Jen nešel cestou gimmicku co největší čistoty a bezprostřednosti s ručními kamerami a minimem postprodukce, ale naopak pracoval s plným arzenálem dobově dostupných výrazových prostředků. Při tom díky premise příběhu o medvědech a ambici ji realizovat s minimem dialogů a v hlavních rolích s reálnými zvířaty, a tedy i s maximem prostoru ve vyprávění pro ně, není jeho film v principu o nic méně konceptuální než Trierovy okázale provokativní experimenty. Pro mnohé z mé generace byli právě "Medvědi" nezapomenutelným, až iniciačním zážitkem ve smyslu prvního setkání s precizním citovým vyděračstvím, které lze stejnou měrou nesnášet i obdivovat. Annaud mistrovsky balancuje sentimentalitu a syrovost, hyperrealitu a naturalismus. Současně v naplnění svého konceptu prokazuje, že film nepotřebuje (skoro) žádná slova, aby diváky protáhl celým spektrem emocí. Přičemž stejně jako později u Triera, už zde vidíme nelítostnou podstatu režisérského diktátu, když své postavy situuje do vyhrocených situací a nechá je v nich co nejdéle topit, aby diváky totálně vyždímal, ale při tom se nedostal za hranu kýženého účinku. I po letech, a to navíc dokonce jen v segmentech, stále stejně působivé a s poučeným pohledem ještě více úchvatné. Znovu se zase odvážím až za další řádku let, nejen proto, že "Medvědi" jsou jedním z filmů, které se opravdu nesmazatelně zapíší do paměti. (12.11.2022)