Sedm let v Tibetu

Snímek zaujme hlavně obrazovou a zvukovou stránkou, ale na druhou stranu nelze říci, že by byl postavem jen na těchto dvou prvcích. Velice slušné výkony podávají i herci, nejvíce vyniká samozřejmě Brad Pitt v hlavní roli rakouského horolezce a dobrodruha Harrera. Ale působivé záběry civilizací nezasažené himalájské a tibetské krajiny za doprovodu chytlavé hudby prostě přebijí i sebelepšího herce... (23.10.2003)

Místo na vrcholu Nanga Parbatu skončil v britském internačním táboře, ze kterého pláchl, aby se dostal do bájného města Lhasy. Našel klid i přátelství. Zprvu sebevědomý blonďatý náfuka odchází z vlasti posedlé ideály nacismu a z vlasti, ve které nechává těhotnou manželku, aby všemu tak nějak unikl. Jenže plány jsou jedna věc. Příběh rakouského horolezce Heinricha Harrera dokonale posloužil režisérovi Jean-Jacques Annaudovi, který se zajímal o odlišnosti několika kultur, o nitro a proměnu jednoho zatoulaného muže. Čínská agrese i nacismus jsou vyobrazené jednoduše jako ti zlí, prostě konec jednoho snu o svobodě, a víc s tím neotravujte. Pár velkých okamžiků to má, ale celkově mi ta „bezproblémovost“ a „nekonfliktnost“ vlastně vadily. Brad Pitt už tehdy spolehlivě dokazoval, v jakých polohách se cítí dobře. (04.02.2016)

JJ Annaud neumí točit škaredé filmy. Všechny jeho snímky jsou výpravné a mají úchvatnou kameru. Tentokrát se do prostoru před kamerou postavil Brad Pitt, který pravděpodobně pojal svou roli velmi osobně a taky se tak tváří. Je příjemné ho vidět v nové poloze, která mu docela sedí a je velmi přirozený. (11.07.2004)

Byla to hezky dobrodružná cesta dvou horolezců, která jim totálně změnila život. A proč by jim ho nezměnila? vždyť ceta je cíl. Může člověka změnit. Něco mu dát nebo vzít. Každopádně ho zformuje. Záběry okolní krajiny, kde se příběh odehrává, byly nádherné. Škoda, že film pusobí zdlouhavě a rozvlekle, ale sedm let se nedá smáznout mávnutím ruky. Neměla jsem tušení, že je natočen podle skutečných událostí. Myslela jsem si, že jde čistě jen o fikci. Brad Pitt vyniká a je samozřejmě se svou žlutou kšticí nepřehlédnutelný. (26.07.2016)

Annaud se pokouší napnout mezi ošklivější polovičkou Angeliny Jolie, himálajskými vrcholy, osudem tibetského lidu a naším srdcem horolezecké lano, které se při bližším průzkumu ukáže být pavučinou. Ne, nebudu do něj tlouct kvůli tomu, že z člena SS a NSDAP a ještě předtím Oberscharführera SA, který svůj prvovýstup na severní stěnu Eigeru v červenci 1938 věnoval Hitlerovi - a jsou tací, kteří vědí, že věnovat je v takovém případě co - udělal to, co udělal, přestože by to v případě nezakrývané pravdy mohl být o mnoho lepší film a přestože se mi zločiny fýrerova režimu hnusí neméně než zločiny toho rudého a jen o něco méně než to, co jeho ideologie udělala z nejkrásnější věci, jakou znám, protože se nejmenuju ani prokurátor Urválek, ani soudce Lynch. I když se můj oběd při pohledu na mistrně utajený skutečný důvod expedice, jíž se Harrer účastnil (kdo uhodl, že se jednalo o jeho jmenovcem Himmlerem podporovaný projekt pátrání po kolébce árijské rasy, vyhrává čokoládu) a slizký závěr (který dostává pravé grády s vědomím, že reálný Harrer byl svobodný a bezdětný) opakovaně pokoušel vrátit stejnou cestou, kterou přišel, nebudu se tady ztrapňovat tirádami, jak je to všechno hnusné, pokrytecké a nepatřičné. Ono je to totiž především lacině líbivé, nudné a tupé a v oné kýčovitosti, nudě a tuposti se Harrerova takzvaná proměna topí stejně jako Brad Pitt ve snaze mě přesvědčit, že nehraje patetický doplněk panenky Barbie, ale živého člověka. Lézt na vachrlatý můstek mezi filmem a životem nemůžu s čistým svědomím doporučit, ale se svědomím čistším než všechen neměstský sníh na světě doporučuju začíst se do knih toho, kdo jako první odhalil tvář míst, která pro všechny ze Západu do té doby byla totéž co Šangri-la a kterým status legendy ze smutných důvodů asi už zůstane, protože ani legendy neožívají po desetiletích vnuceného zimního spánku. Se svědomím jako lidskou nohou nedotčený ledovec doporučuju zamyslet se nad tím, kdy a jak roztávají v lidském srdci ledovce větší těch alpských. Se svědomím průzračným jak horská bystřina doporučuju začít vyplňovat tu propast mezi tím, co je, a tím, co by v našich představách být mělo. A nadevšechno doporučuju spíš přemýšlet než soudit, i když by to nad Harrerovým prohlášením z roku 1938 bylo asi snadné: "Porazili jsme severní stěnu Eigeru a její vrchol jsme překonali, abychom mohli dojít až k našemu Führerovi." Tentýž člověk v roce 1964 píše: "Horu nelze ani porazit, ani znásilnit. Lze na ni jen vylézt." Soudit? Do srdce vám skutečně vidí jen hory. A ty mají ve zvyku o tom, čeho byly svědky, mlčet. (13.08.2008)