Two Men in Manhattan
Režie:
Jean-Pierre MelvilleScénář:
Jean-Pierre MelvilleKamera:
Nicolas HayerHrají:
Jean-Pierre Melville, Paula Dehelly, Jean-Pierre Darras, Billy Kearns, Pierre Grasset, Jean Lara, Monique Hennessy, Jean Darcante, Christiane Eudes (více)Obsahy(1)
Francouzský delegát při OSN se nedostavil na jednání a nikdo neví, kde je. Francouzský novinář (Jean Pierre Melville) se ho společně s opileckým fotografem (Pierre Grasset) snaží v nočním Manhattanu najít. Vodítkem jim jsou bulvární fotografie, na kterých je se svými milenkami. Jeho mrtvolu nakonec najdou u jedné z nich, ovšem oba dva se k jeho smrti postaví rozdílně. Pro novináře tím vše končí, zatímco fotograf se rozhodne těžit ze situace a vydělat balík peněz. Dva kamarádi najednou stojí proti sobě. (mortak)
(více)Videa (1)
Recenze (20)
Málo platné, ty Melvilleho padesátkové věci jsou prostě takové nedomrlé, jako by se pořád hledal, aby pak natočil v 60. letech své majstrštyky. V tomto filmu nechybí nic, co měl Melville rád - noční město, noční bary, různá zákoutí a podivné podniky. Zde v míře vrchovaté. Jen mi přišlo, že se to okouzlení vaudevillem a šantány a pařížskými bary snaží - ne až tak úspěšně - přenést na toto americké město, a ono to ne vždy pasuje a sedí. Chvílemi mi to dokonce připomínalo dobové dokumenty z noční Prahy a nočních pasáží, včetně zvolené hudby. Nj, doba jazzu, soul and blues a Louise Armstronga. Film se mi líbil právě v té prostřední části, jinak mi celá ta historka neseděla, téma novinářských hyen tehdy bylo v celé francouzské kinematografii už poněkud zprofanované, a nějaký ten hlubší psychologický vhled bych u některých postav asi ocenil. Mimochodem, nepochopil jsem ten voice over na začátku, když potom vypravěč z příběhu zmizel - a přitom mohl trefně jednou poznámkou okomentovat celý konec. ()
I přes mé relativně nízké hodnocení jsem si na filmu našla plno pozitiv. Příjemná atmosféra, pěkná stylová hudba, ústřední dvojice kamarádů velice sympatická, takřka celý film odehrávající se pod rouškou noci, neonů a dýmu... Ovšem příběh samotný mne moc neoslovil, přišel mi neslaný nemastný. Závěr navzdory zdejším ovacím též žádná hitparáda. Holt není pokaždé posvícení. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta, cyklus "Francouzský krimi-noir speciál"/ ()
Melvillovo půlnoční blues, silně náladový film, jehož dokonalou projekci si dokážu představit na malém plátně ztichlého artového kina se sklenkou bourbonu v ruce a doutníkem, jehož dým by celý tohle Melvillovo filmové rozjímání doprovázelo. Tak trochu : "Když Praha za noci. zazáří neonem, není mi pomoci, já slyším pojd' honem. Vrhnu se do saka. a bílý košile. a s gustem čmeláka. jdu cumlat svět.", ovšem bez těch následných opiček. Vidíte ty neóny, vidíte ta světla míhající se za oknem, vidíte ty ženy? Herečka, zpěvačka (ta píseň!), tanečnice, manželka, dcera... Ve své podstatě mne tu vlastně rušil de facto nadbytečný příběh o zmizelém delegátovi.. Původně jsem chtěl poprvé jít do čtyř, ale on ten zážitek z tohohle filmu furt ještě ve mě dozrává, a to mám rád.. takže opět plný počet. ()
Niekedy neostáva nič než opiť sa sám v prázdnom bare, zatiaľ čo jazzová kapela hrá len pre mňa. Potom vyjdem na ulicu, kde už sa objaví svitanie. Zahodím spomienky do kanála, pretože aj tak by mi nikto neveril všetky tie bordely a kabarety, kde sa vydávajú novinári po stopách diplomata. To sa môže stať len v betónovej džungli. V meste svetiel, v ktorom, keď vstanem od milenky, nahradím prázdne miesto v posteli fľašou alkoholu, pretože ju nechcem sklamať, keď bude šmátrať po troche tepla. Bonjour, bonsoir. ()
Galerie (56)
Photo © Columbia Films
Zajímavosti (7)
- Ačkoli byl Jean-Pierre Melville celoživotním amerikanofilem a po celou svou kariéru do svých děl začleňoval americkou ikonografii, ve Spojených státech natočil pouze část jednoho dalšího filmu, Nejstarší Fercheaux z roku 1963. (classic)
„Il y a une femme derrière tout?“ • Po ďalšom, a k tomu zároveň aj mimoriadne silnom, filmovom utrpení, musím bohužiaľ znovu skonštatovať, že v tomto dôkladne popisovanom prípade, to tomuto francúzskemu tvorcovi Jeanovi-Pierreovi [Melvilleovi], ako práveže v príkladnom; povedzme teraz len v akomsi, výhradne čiernobielom, »nočnom experimente« v New Yorku → mu to teraz absolútne naprosto nevyšlo, a to teda konkrétne i z niekoľkých patričných dôvodov, ktoré by som chcel zrovna na tomto mieste spomenúť: I.) Hneď o tri riadky vyššie spomínanému fundátorovi to nielenže vôbec nezapasovalo pred kamerou, ako jednému z dvoch ústredných protagonistov, kedy stelesnil akéhosi novinára z miestneho plátku France-Presse; Moreaua, čochvíľa azda i čoraz viac intenzívne hľadajúceho akéhosi momentálne len nezvestného francúzskeho delegáta Fevre-Berthiera, ktorý sa neobjavil na určitom hlasovaní v klasickej budove Organizácie spojených národov, čo je zrejme prípad, ako stvorený iba pre neho, čo tentoraz ale vonkoncom neplatilo, nakoľko si prizval na pomoc i ďalšieho Francúza z konkurenčných novín, „Francúzsky zápas,” alias profesionálneho fotografa Delmasa. • A asi odteraz už začalo i nekonečné trápenie, kedy dané postavy neustále prednášali nevídané množstvo akýchsi ťažkopádnych replík, s ktorými ma vskutku privádzali do strašného zúfalstva, a to ani nehovoriac o tom, keď sa zrazu dostavil aj nasledujúci príchod koľkosi vedľajších postáv, tak vtedy na mňa väčšinou dýchala neuveriteľná afektovanosť a falošnosť ako vyšitá! • II.) Melville musel byť jednoznačne «americkým fetišistom» + so všetkým, čo k tomu už automaticky prislúchalo; t.j. do maximálne možnej nepríčetnosti fetišizoval celú americkú popkultúru, ďalej všetky tie vysokánske mrakodrapy, alebo by som tiež daný titul Dvaja muži na Manhattane; rozdelil asi na tieto 2 spôsoby: niečo medzi hraným filmom & náučným dokumentom s potenciálnou návštevou: a.) divadla; b.) nahrávacieho štúdia; c.) klubu atď; aby skrátka nielen domáce, francúzske obecenstvo malo dostatočný prehľad o tom, aké je vlastne toto VEĽKÉ JABLKO strašne c-o-o-l, do ktorého by si mal každý nadšenec niekedy s veľkou chuťou zahryznúť? A niekde medzitým sa rovnako nachádzal i nemenej vysoký obsah »nudnej vaty«, ktorá snáď stále viacej otupovala moje zmysly! • III.) Obsadenie bolo totálne otrasné, najmä úplne všetky vedľajšie postavy! • Sú nejaké, potenciálne +? Áno, našťastie nejaké boli, no za to ich ale zasa ani nebolo príliš extra veľa: čiže jediná * by bola nakoniec iba za pohodovú, bluesovú hudbu, vrátane i aktuálne premiérovaného, klasického titulu Separate Tables, ktorý si je možnosť počas sledovania aspoňže i na krátky okamih všimnúť; dokonca by som ešte na úplný záver taktiež doplnil i to, že mi to predsa trocha pripomínalo Ace in the Hole od B. Wildera, ktorý sa po kvalitatívnej stránke nachádza kdesi až svetelné roky od daného "experimentu" ďaleko, asi iba toľko z mojej strany na koniec. • ĎAKUJEM, ALE REPETE URČITE VIACKRÁT NEHROZÍ. () (méně) (více)