Doznání

Když jsem Doznání viděl jako kluk v Čs. televizi, snad hned v 90. roce, připadal mi ten film téměř hororově temný a měl pro mne cenu otřesného dokumentu. Loni jsem si přečetl Londonovu knihu a na film se podíval znovu. Dospělému mi už tak dobrý a děsivě působivý nepřipadá. Ale pořád dost dobrý na to, aby stál za vidění a jako solidní dokument pro někoho, kdo nerad čte, ho mohu stále doporučit. (24.10.2020)

Vadila mi francouzština v českém tématu a čekal bych lepšího Urválka. Kupodivu  na první jsem si vcelku rychle zvykl a pochopitelně chápu, co, jak a proč a to druhé nemá valný význam. Zpočátku jsem pak trochu bojoval i se silně uměleckým pojetím, které korespondovalo spíš s pocity zadrženého Artura Londona než s faktickým záznamem oné události. Ale tady zase počítám, že se Doznání drží své předlohy, kterou jsem nečetl, ale po zhlédnutí tohoto filmu mě dost zajímá. Navíc s příchodem vyšetřovatele Kohoutka se evidentně v Londonovi něco zlomilo a celé vyprávění je již mnohem souvislejší a odtažité. Osobně pak tento posun z odstupu vnímám jako přirozený vývoj událostí, kdy se v zpočátku zmateném a odmítajícím Londonovi postupně láme veškerý odpor, a to přes  jeho snahu udržet si zrnko naděje na svou chvíli spravedlivého povstání, která ale samozřejmě nepřijde.  Což je také forma doznání, upřímného a lidského.   Setkání s Kohoutkem po letech pak reflektovalo nikoliv zrůdnost jakéhokoliv totalitního zřízení a jeho stoupenců, to je samosebou, ale zejména tisíce let přetrvávající podstatu lidské povahy. Nejlépe se umíme omluvit sami před sebou, a ti nejhorší jsou v tom nejlepší. (26.12.2021)

Zdaleka to není jen obyčejná nezáživná adaptace knihy se silným tématem, který je nám blízké. Samozřejmě ten rozměr toho, že je to o Češích, o mučení atd., tu je přítomný a účinek zesiluje. Mě film zaujal především po stylové stránce. Chladné záběry, agresivní flashbacky, které nejsou nijak interpunkčně uvozeny, očištění od zbytečného patosu, rozsáhlé prázdné prostory, kde docházelo k výslechům mi připomněly podobné prostory z Armády stínů. Podobností s Melvillem je tu asi víc - což mi přišlo vhod. Vedle odtažitého stylu celého filmu pak působí v kontrastu velmi silně závěrečné dokumentární záběry z 68. (14.07.2011)

Takhle to dopadne, když někdo točí o něčem, o čem ví jen prd a z doslechu. Černobílá agitka naruby, kde jsou jen ti hodní a ti přehnaně zlí, proklamují se různá hesla, ale chybí tomu jakákoliv životnost. Navíc když se hlavnímu hrdinovi pořád říká Gérard, jeho žena má na stole jen francouzské knížky a auta projíždějí ulicemi Londýna, mám problém věřit, že se to odehrává v Československu 50. let. Celé je to natočené v podstatě stylem mluvících hlav, což je na dvě a čtvrt hodiny poměrně nudné a nezáživné, zvláště při tom zmíněném proklamování hesel - snad nikdo tam nemluví normálně, každý prostě musí pronést nějaké "moudro" ("Chováte se jako nacisti!"). Ucho dokázalo ten strach a psychologii postav podat daleko hlouběji a řekněme hororověji. A pokud chce někdo skutečně poutavý, vtahující a nečernobílý příběh o tom, jak komunistická revoluce začala požírat samu sebe, doporučuju knihu od Arthura Koestlera Tma o polednách. (18.09.2022)

Po dlhej dobe som si pripomenul tento významný Gavrasov film. Kresťania mali svoju inkvizíciu, komunisti svoje procesy. A to nie je jediná podobnosť. Spoločné majú aj vytesňovanie týchto nepríjemných spomienok z pamäti. Aj dnes ľudia volia komunistov a mrmlú si "Za socializmu bolo lepšie." A komunisti sa zmohli iba na utešujúce: "Áno, robili sa aj chyby." Ale Gavrasov film a aj Gavras osobne svojim posledným obrazom vo filme dokazujú, že stále nedošlo k pochopeniu, že tieto "chyby" majú totalitné ideológie zapísané v svojej DNA. To je tiež moja jediná výhrada voči filmu, ktorý bol nakrútený profesionálne, s výbornými hercami a ukázal, predovšetkým divákom na Západe, ako to vlastne bolo s procesmi, aký bol mechanizmus dosahovania priznaní, ktoré mali zakryť hospodárske a spoločenské neúspechy režimu a preobsadiť stoličky vo vrcholných orgánoch strany. (23.08.2018)