Doznání

Vadila mi francouzština v českém tématu a čekal bych lepšího Urválka. Kupodivu  na první jsem si vcelku rychle zvykl a pochopitelně chápu, co, jak a proč a to druhé nemá valný význam. Zpočátku jsem pak trochu bojoval i se silně uměleckým pojetím, které korespondovalo spíš s pocity zadrženého Artura Londona než s faktickým záznamem oné události. Ale tady zase počítám, že se Doznání drží své předlohy, kterou jsem nečetl, ale po zhlédnutí tohoto filmu mě dost zajímá. Navíc s příchodem vyšetřovatele Kohoutka se evidentně v Londonovi něco zlomilo a celé vyprávění je již mnohem souvislejší a odtažité. Osobně pak tento posun z odstupu vnímám jako přirozený vývoj událostí, kdy se v zpočátku zmateném a odmítajícím Londonovi postupně láme veškerý odpor, a to přes  jeho snahu udržet si zrnko naděje na svou chvíli spravedlivého povstání, která ale samozřejmě nepřijde.  Což je také forma doznání, upřímného a lidského.   Setkání s Kohoutkem po letech pak reflektovalo nikoliv zrůdnost jakéhokoliv totalitního zřízení a jeho stoupenců, to je samosebou, ale zejména tisíce let přetrvávající podstatu lidské povahy. Nejlépe se umíme omluvit sami před sebou, a ti nejhorší jsou v tom nejlepší. (26.12.2021)

Asi nejlepší film na téma československých politických procesů 50. let, ve své komplexnosti - Costa-Gavras netočí jenom děj (události), ale především myšlenky a význam, díky čemuž má L'Aveu největší výpovědní hodnotu o době a náladě, která není ve filmovém přepisu zatížená sympatiemi strhávajícími vnější pohled. (17.06.2014)

Většina filmů natáčených na Západě o zemích za železnou oponou trpí (přinejmenším pro našince) naivitou a selhává v řadě citlivých detailů. Doznání sice nemohlo být vzhledem k zostřující se situaci po okupaci natočené u nás a realizace proběhla ve francouzském prostředí, ale na výsledku to vzhledem k poradcům a známé Gavrasově pečlivosti není vidět. Costa-Gavras je známý svou angažovanou tvorbou a na tématu politických procesů ho zaujala jednak možnost konfrontovat hořkou realitu "lidových demokracií" se stále přetrvávající naivní představou radikální intelektuální levice o životě v zemích "socialistického tábora", jednak i psychika obžalovaných vystavených extrémnímu psychologickému nátlaku a mučení. Velkou roli na úspěchu snímku mělo vedlo Gaversovy režie i angažování Yvese Montanda a Simone Signoret do hlavních rolí. Jestli má film v něčem slabinu, pak v tom, že vychází z Londonovy knihy, která je pochopitelně velmi osobní a nemusí být vždy objektivní. Přesto je to jeden z nejsilnějších filmů o zločinech komunismu, který měl velký vliv na odhalení podstaty komunistického systému po celém světě. Celkový dojem: 90 %. (23.02.2013)

Syrovost zážitku literární předlohy dává na nejrůznější zákruty lidského i mravního vývoje autora-protagonisty s velmi kontroverzní pověstí ne zcela vyváženou odpověď. Londonova výpověď přes svou otřesnost je jednostrannou a nezachycuje vrcholy komunistického nomenklaturního řádění v případě nekomunistických a antikomunistických politických vězňů. Gavrasovo přetlumočení se až příliš často topí v ideologických klišé; úroveň DOZNÁNÍ je tím určitě negativně poznamenána. Film i jeho vyznění zachraňuje mimořádný Montandův výkon. Na Gavrasovu obranu je ovšem nutné poznamenat, že v době natočení byly vědomosti i představy o rozsahu a dosahu komunisticjých justičních i nejustičních zločinů ne zcela známy a domyšleny; Gavras byl s výjimkou několika doplňků beze zbytku odkázán na Londonovo svědectví a Pillerovu zprávu. Na počátku sedmdesátých let bylo už mimořádným pozitivem samo natočení a uvedení díla do distribuce. (12.03.2008)

Na základní škole mi ředitel-kádrovák neustále připomínal, abych si hledal řemeslo, protože mě (neopomněl zdůraznit: přes samé jedničky) nepřijmou ani na školu ani do ČSM; nakonec pouze to druhé byla pravda. V práci mě personalista-kádrovák hned upozornil, že nesmím vyjet do zahraničí a nesmím mít žádného podřízeného; to byla pravda až do začátku roku 1989. A co by mi řekl kádrovák-kádrováků Artur London?... Poctivě "doznám", že bych se na tento film nedíval, kdyby v něm nehrál Yves Montand, kterému nikdy nedokážu odolat, ale ani Costa-Gavras mi není lhostejný. Nakonec jsem se ale přistihl, že myslím jen na to, jak je možno zkrátit čas od počátku zřejmého utrpení do jeho bídného konce (obecně, ne jen v těchto souvislostech), a jak dokáže být "naděje" zrádná a pustošivá. (19.04.2016)