Doznání

Na základní škole mi ředitel-kádrovák neustále připomínal, abych si hledal řemeslo, protože mě (neopomněl zdůraznit: přes samé jedničky) nepřijmou ani na školu ani do ČSM; nakonec pouze to druhé byla pravda. V práci mě personalista-kádrovák hned upozornil, že nesmím vyjet do zahraničí a nesmím mít žádného podřízeného; to byla pravda až do začátku roku 1989. A co by mi řekl kádrovák-kádrováků Artur London?... Poctivě "doznám", že bych se na tento film nedíval, kdyby v něm nehrál Yves Montand, kterému nikdy nedokážu odolat, ale ani Costa-Gavras mi není lhostejný. Nakonec jsem se ale přistihl, že myslím jen na to, jak je možno zkrátit čas od počátku zřejmého utrpení do jeho bídného konce (obecně, ne jen v těchto souvislostech), a jak dokáže být "naděje" zrádná a pustošivá. (19.04.2016)

Zdaleka to není jen obyčejná nezáživná adaptace knihy se silným tématem, který je nám blízké. Samozřejmě ten rozměr toho, že je to o Češích, o mučení atd., tu je přítomný a účinek zesiluje. Mě film zaujal především po stylové stránce. Chladné záběry, agresivní flashbacky, které nejsou nijak interpunkčně uvozeny, očištění od zbytečného patosu, rozsáhlé prázdné prostory, kde docházelo k výslechům mi připomněly podobné prostory z Armády stínů. Podobností s Melvillem je tu asi víc - což mi přišlo vhod. Vedle odtažitého stylu celého filmu pak působí v kontrastu velmi silně závěrečné dokumentární záběry z 68. (14.07.2011)

Divácky těžko uchopitelný, mimořádně náročný film, která má přesto důležité místo v dějinách. Costa-Gavras nebyl žádný troškař, a pustil se do toho po okupaci vojsky zemí Varšavské smlouvy naplno. Montand je skvělý, neméně skvělí jsou i dabéři (výčet by byl tentokrát dlouhý, mrkněte na dabingforum). Nestává se často, aby se na Západě povedl film pojednávající o Československu (Kunderovu adaptaci Nesnesitelná lehkost bytí natočenou Američany považuji za hodně vzdálenou realitě). Výkon podala i "Spálené stodoly" Signoret. (29.10.2019)

Gavrasov fanúšik by očakával práve tie jeho nekonvenčné, tristné spôsoby, kde sa zlievajú časové roviny a nespoľahlivý rozprávači v zmysle narušenie prirodzenej kontinuity, ale k ním sa režisér dostáva postupne. Priznanie je velice sofistikovaný politický triler pracujúci s veľmi silnými technickými komponentmi, ktoré zvierajú svet hlavnej postavy okolo kolečkovitej kazajky, z ktorej niet cesty späť. Kauza Slanského procesov a spol. tu je jednoznačná, ale mená sa nespomínajú (skôr funkcie, keď je to pre prípad nezbytné) a ku Gavrasovým ľavicovým postojom, v ktorých vidí svoju súčinnosť v kontemplácii postáv, s ktorými sa názorovo stotožňuje sú tu iba minimálne. Film je skrátka výbornou a docela vernou rekonštrukciou historickej atmosféry 50rokov a veľmi cenný príspevok pre budúce generácie. Na Z to pochopiteľne nemá, ale čo predsa? (04.07.2017)

Costa-Gavras ide opäť až na dreň, dáva divákovi cca hodinu a trištvrte poznať, čo je to zač československá politická väzba počiatkom 50. rokov. Pritom niečo podobné by sme čakali od filmu trebárs z dôb Pinochetového teroru. Takže klapky dole z očí, toto je skutočne naša minulosť. No a zvyšnú polhodinku sledujeme záverečný proces a určitý dovetok z budúcnosti, aby to bolo ako ukončiť, i keď všetko sledujeme vo flashbackoch, takže tým sa film uberá o napätie a strach o hlavnú postavu, ak by ste náhodou, ako ja, toho veľa o tomto procese a Londonovi nevedeli. C-G občas prispôsobuje strih fyzickému a psychickému stavu Londona, monotónnosť väznenia je prelínaná niekoľkými scénami z prítomnosti. Občas sa ale režisér sám zhodí doku-zábermi Stalina, pokiaľ sa o ňom niekto zmieňuje, veď čo ak náhodou niektorý divák nevie, o kom je reč a ako diktátor vyzeral... Ako celok ale veľmi prínosný a hodnotný film, najmä pre naše krajiny, neviem, nakoľko bolo Priznanie zaujímavé pre Francúzov... (18.08.2018)