Chuť čaje

Sláva, japonci nám to zase nandali se vším všudy. Poetika, roztomilost, filmařský um. Je bohužel skutečností, že český režisér na takovéto kousky může jen z povzdálí hledět a tiše závidět. A to netvrdím, že je film něčím výjimečný. To jen tvrdím, že ty české jsou tak pitomé. Dědeček je fascinující. Hra s fantazií tvůrců v některých částech úchvatná. Okouzlen, tak jsem se po shlédnutí cítil. (23.06.2010)

Malý veľký film o malých veľkých veciach. Lyricky a nekonzistentne ako sa len dá rozpráva mikropríbehy zo života poriadne trafenej rodinky na japonskom vidieku. Na rozdiel od iných ma najviac oslovil záver. Deduškove notesy, strýčkov príbeh a muzikálová vsuvka ašpirujú na plný počet, avšak veľkou škodou je, že režisér nevystrihal aspoň pol hodiny, pretože takto je to len 8/10. No a malá poznámka na záver...keby bol Kusturica Japonec, jeho filmy by podľa mňa vyzerali presne takto. (21.02.2006)

Chut caje, chut zenu. Pribeh jedne zajimave rodiny. Skvele namixovana transcedentujici freska na pozadi kazdodenniho zivota jejich clenu. Pro me jeden z nejnadhernejsich filmu nejen posledni doby. Rozhodne jsem se nenudil, to se mi u japonskych experimentalnich hrejivych hricek jako je tato opravdu zatim nikdy nestalo. (25.03.2010)

Už dlouho jsem neviděl takhle poetický film. Chuť čaje nám představuje střípky ze života jedné obyčejné japonské rodiny. O ničem jiném tenhle dvě a půl hodiny dlouhý film není, ucelený děj nemá (byť se ale někam strašně pomalu posouvá) a je to celé spíš koláž scén. Ten film je nádherné lyrický, poetický, pomalý a klasicky japonsky divný, jenže v tom všem je jeho kouzlo. Některé scény jsou zajímavé víc a jiné míň, a i když to má velmi podmanivou atmosféru, nudným částem se to nevyhne (přece jenom - dvě a půl hodiny bez děje), jenže v celku tenhle film funguje perfektně a říká naprosto přesně to, co říkat chce. Jsou tam sice wtf scény, ale to se u japonského filmu dá čekat a docela to sem i zapadá (snad jen kromě té slunečnice, kterou jsem asi pochopil, ale nepřišlo mi to podané úplně nejlíp). Z celého filmu se mi nejvíc líbí dvě scény - ta předpředposlední (nález dědečkových výkresů), ale hlavně se mi líbila ta úplně poslední, kde všichni sledují na obloze mraky v různých formacích a na různých místech. To je totiž strašně silná scéna, byť se to nemusí zdát. Je v ní totiž dokonale zobrazeno to propojení člověka s přírodou a oblohou. Jinak tu ještě musím zmínit, že Išii je pro mě třetí režisér, který dokonale chápe poetiku mraků (spolu s Benningem a Wendersem). Tenhle film bych dokonce označil i jako meditativní. Na plný počet to nakonec nevidím, ale na lepší 4* rozhodně. Hodně se mi to líbilo. Jinak Chuť čaje v jedné větě dokonale shrnul uživatel stromekk (25.04.2020)

Je to moc dlouhé, pomalé, moc nudné,moc obyčejné......a moc hezké a ukrutně zvláštní. Sonda do života normální japonské rodiny, žijící v nádherné přírodě na venkově, kterou kamera snímá dlouhými záběry, a ty perfektně zapadají do nálady a děje filmu. Rodinka, která se sejde k večeru po škole a práci, sedne si na zápraží a miluje popíjení čaje a hraní stolní hry Go. Ale to se jen zdá, tatínek, lékař hypnotizér, sympatická maminka, animátorka, která, když se naštve, skolí k zemi chlapa typicky japonským způsobem, bratr maminky, zvukař,trochu podivín a nesměle zamilovaný,, Hajime, starší syn, co se bláznivě ,nesměle zamiluje do nové spolužačky, jezdí na kole na nádraží tak urputně tou krásnou krajinou, že vás z toho začnou bolet nohy a budete s ním lapat po dechu, jeho menší sestra,ta se trápí, protože ať jde kam jde, všude vidí sama sebe ve své obří podobě a moc ráda by se naučila výmyk na hrazdě a nejbáječnější člen rodiny, energický dědeček, bývalý animátor, se šíleným účesem na hlavě, všechny milující čistá duše. A tahle rodinka je obklopena dalšími postavičkami, které tvoří jejich život a domov. Závěr filmu, to byl balzám pro každého, kdo se cítí unavený, vystresovaný a vůbec na nic.....pochopíte, s čím vším se můžete, ale i musíte v životě smířit a přijmout jeho koloběh. Zvláštní film a zvláštní čtyři hvězdy. (18.01.2013)