Popelka

Moje nejoblíbenější verze pohádky o Popelce od naší přední pohádkářky Vlasty Janečkové. Ve vedlejších rolích excelují taková herecká esa jako Dana Medřická (macecha), Ladislav Pešek (král) či Svatopluk Beneš (rádce). Vypravěč Jan Tříska se představuje i jako zpěvák se zajímavým hlasem, který kouzelným a nenapodobitelným způsobem markýruje hru na loutnu. Ústřední dvojce lehce ťululoidní, ale pořád ještě dostatečně švarný princ a maličko dětinská Popelka, je silná hlavně v pěveckých číslech, méně již v hereckých. Čeho si však na této pohádce cením nejvíce je úžasná atmosférická hudba s lehkým barokním nádechem a šmrncem (použití hoboje i cembala) Angela Michajlova i vkusných písniček textaře Ivo Fišera. Kromě čestné výjimky pánů Svěráka s Uhlířem bohužel věc v českých pohádkách nepříliš častá. (08.01.2009)

Roztomilá černobílá pohádka v réžii paní Vlasty JANEČKOVÉ dodnes dojímá děti i dospělé. Eva HRUŠKOVÁ svým dětským obličejíčkem naplňuje pohádkovou představu Popelky. A princ ? Jiří ŠTĚDROŇ jako zpívající princ svou vysokou postavou a příjemným obličejem dokonale splňuje dívčí představu o princi, který bude bojovat o přízeň krásné, ale chudé Popelky. Pan Ladislav PEŠEK se Svatoplukem BENEŠEM jsou dokonalým párem vtipných organizátorů královského plesu, aby našli princovi tu správnou nevěstu. Paní Dana MEDŘICKÁ se samozřejmou rutinou hraje bezvadně macechu a milého tatínka Popelky, pan Ilja PRACHAŘ. Hudební pohádka, která v dnešní době má pouze malinkou vadu, že není barevná. Jinak ovšem okouzlující. (23.09.2007)

Umouněná od popela je tahle skromná předchůdkyně mnohem slavnější Vorlíčkovi verze o poznání víc, ale jsou tací, kteří na ni nedají dopustit. Vlasta Janečková nikdy nepřekročila hranice televizní tvorby a do hlavních rolích si vyhlédla na tehdejší dobu v pohádkách málo vytěžovanou dvojici Hruškovou se Štědroněm. Risk se vyplatil a tihle dva se svých rolí zhostili celkem sympaticky, ale do pozdějšího charisma značky Šafránková & Trávníček měli sakra co dohánět. Tradiční příběh nabourávaly až příliš časté, poněkud unylé pěvecké výstupy, a kdyby se zredukovaly, dostala by pohádka plynulejší ráz. Největší ranou pro "vizuáložrouty" je obraz, na kterém si vydatně rok od roku pochutnává neúprosný zub času, a pokud to půjde takhle dál, jeho zteřelost spolehlivě zažene mladší diváky, pokud je už nezahnala. Vyprávět pohádku režisérka Janečková určitě umí, záporné postavy tedy macecha se svými dcerami dělají svým postavám čest, za pozornost stojí i nejednotvárná hudba zesnulého a proslulého skladatele Angelo Michajlova nesoucí v sobě i barokní motivy. Naopak nepodařilo se diváckou pozornost udržet po celou dobu stopáže a ve spojení s ohyzdným obrazem vzniklo v podstatě utahané dílko, které se až zbytečně drží v mantinelech televizní pohádky, která si k mladším divákům bude klestit cestu jen velmi obtížně, protože její atraktivita klesá úměrně s tím, jak moc je o čtyři roky mladší filmová verze divácky vstřícná a kouzla nezbavená. Tahle Popelka je zkrátka úplně ve všem horší. 40% (24.12.2013)

Představa, že by Popelka Šafránková usilovala o tohoto prince, je bizarnější než Zeman na Hradě. No a ten Trávníčkův floutkovský princ by o tuto usmutnělou Popelku taky sotva zakopl. Nicméně její andělské lýtko famózně ozářilo mýtickou scénu nazouvání střevíčku (kdežto Šafránková jako obvykle neukázala nic), navíc je tato Popelka mohem zábavnější, už proto, že jedinými relativně normálními postavami jsou zde macecha a zlé sestry. A Třískův trubadůrský komentář je při vší neumětelnosti nekonečně přijatelnější než Gottova narcistní árie. Kdo tedy dostane oskara? Milující tatík, který si nikdy nevšiml, že jeho milovaná dceruška je v jeho domě šikanována? Popelka, která na svých 17 let vypadá hodně zachovale, celé dny se zasněně melancholicky plouží po dvorku s koštětem, rozmlouvá se solničkou a poté, co se do ní beznadějně zamiluje zřejmě pedofilní princ, stále zpívá to svoje „proč mě nikdo nemá rád“? Mluvící holub, přilepený k parapetu pokaždé na témže místě a ve stejné pozici? Nebo jeho parťáci, kteří místo aby třídili, všechna zrníčka evidentně požírají a už roztříděné přitom míchají? Nebo snad nejdřevěnější princ všech dob a kontinentů, nehrající, zato zpívající a bohužel mluvící Štědroň, který nejdřív toká stejně retardovaně a regresivně (a tak i vypadá) jako nadržený kulturista v Džusovém románu, aby pak zdráhající se Popelce surovým chvatem zabránil v odchodu? Či jeho královský tatík, který po smrti královny zjevně vytvořil queer tandem se svým komorníkem, což ovšem onomu veselému staříkovi nebrání vyhrožovat mu popravou? Trubadůr Tříska, nemluvící, prý zpívající, který sice efektně tříská do nástroje, ale ani se nesnaží ve stále stejných slokách předstírat zhruba podobně hmatané akordy? And the winner is... Jim Čert: „Proč nemáme kořalku, proč nepijem v práci, proč už nejsme vožralí, to je to, co nás trápí... Tak to vidíš vedení, jak jsme to dopadli, plácáme se Transportou a jsme celí zvadlí.“ (25.01.2015)

I když Mistr Tříska neumí nijak světoborně zpívat, jako vypravěčský bard působil parádně. Pro mě úplně neznámá verze Popelky ovšem trpí hned několika nešvary - jednak postrádám nějaké odlehčující proložení plesů (3. ples je už vyložená nuda), Štědroň jako princ Mojmír je brutální prkno a vykulená slečna popelavá mi svým teen hláskem způsobovala stavy tlakové beztíže. Ani písničky mě nenadchly (krom Třískovy melodie). Za podívání tahle verze určitě stojí, nicméně klasické verzi nesahá ani po střevíček. (29.08.2010)