Příběhy obyčejného šílenství

Hned jsem si musel dát čokoládového Mikuláše, abych z jazyka spláchl tu hořkost, kterou mi Petr Zelenka naservíroval. Mně naštěstí ještě není tolik, abych pochopil pocity všech postav, ale díky srozumitelnosti a hereckým výkonům jsem se snad u každé minimálně přiblížil, když nic jiného. Navíc mě film mile pobavil a světe div se - já viděl úsměv na tváři Miroslava Krobota! Sice jen na malý okamžik, ale byl tam! :-) (06.12.2011)

Usazen na pohodlné židli jsem se stal dobrovolným voyeurem televizními reklamami přerušované soulože režiséra s vlastní divadelní hrou. Uběhla půl hodina, 60 minut, čas se vleče jak astmatický mravenec s těžkým nákupem a já se pořád dívám na stejný kopulační pohyb. Žádná změna polohy, vložení originálního nápadu, či vzruchu. Jen okoralá rutina dlouholetého manželství, kterou by snad nakonec mohlo přebít úžasné vyvrcholení, říkám si. Hodina a půl, dvě hodiny, oči se mi klíží, ale když už jsem jednou tady, nebylo by slušné odejít. A najednou to přijde! Režisér do toho zničehonic přestane monotónně bušit, otočí se znaveně na bok a.. Usne..! Příště už ani za peníze Petře, protože tvé vtipy nejsou vůbec vtipný. Chtěl jsem dát dvě hvězdy, ale herci si to nezaslouží. (19.08.2009)

Divadelní hra to může být skvostná, na plátně ale leccos nefunguje. Petr je podivín, co občas svoji (dnes již bývalou) přítelkyni Janu tu a tam zapomene u benzinové pumpy nebo omylem někomu ostříhá vlasy. V jeho světě řada věcí neklape, stejně jako ve vztazích okolo něj je značné dusno, respektive prázdno. Casting tvoří vyprahlé figurky, s kterými jsem měl problém se ztotožnit, ač situace, které prožívají, nutí k smíchu i zamyšlení. Výsledek ale více působí na mozek a bránici než na srdce. Tam uvnitř ve mně po shlédnutí Zelenkův film nic moc nezanechal. Herecky ale potěší nejen (opět naprosto bezchybný) Trojan, ale i divadelní režisér Miroslav Krobot v roli jeho otce, Nina Divíšková nebo Zuzana Šulajová. (19.01.2007)

Dobrý, ale méně by bylo více. A to jak vůbec tohohle cool humoru v českých filmech přelomu tisíciletí (napoikstý už to trochu unavuje), tak obzvlášť toho důrazu na cool ujetost uvnitř příběhu samého. Nakonec se ukazuje, že právě ta nejtrapněji napsaná postava, která tam byla celou dobu na přes držku (matka), je jediná, která tomu ve finále dává smysl. Ovšemže ne tak, že by jediná potřebovala spásu, nicméně jako jediná dosáhne toho, kolem čeho ostatní jen mlsně chodí. Duch vane, kudy chce. Nebo to celé byl vlastně její příběh? Komentář: Artran. (14.12.2016)

"Mám prostě smůlu na divný lidi." "To není smůla. Přitahuješ takový lidi, protože jsi uvnitř takovej." Film, jehož název přesně odpovídá tomu, co uvidíte. Jeho hrdinové sice nejsou blázni uzavření v Bohnicích, ale každý má svou úchylku. Hlavní hrdina chce ostříhat svou přítelkyni, aby mohl uvařit koktejl, kterým by ji získal zpátky. Jeho otce fascinují bublinky vycházející z piva a následně chytne druhou mízu s ženou mladší o 30 let. Sousedi v podání Jiřího Bartošky a Zuzany Bydžovské si nedokáží užít sex, pokud se na ně někdo nedívá. Hrdinův nadřízený ve své pracovně obléká plastovou figurínu ženy, které už několik let kupuje oblečení. A tak dále. A tak dále. Svět je jednoduše plný bláznů a na hlavním hrdinovi je něco tak zvláštního a upřímného, že ho všichni kolem nechají do teď svých životů nahlížet. Trojan vlastně hraje jen takového pozorovatele, lehce naivního člověka, který ovlivněn lidmi okolo prochází z jedné šílené situace do druhé. A s tím přichází i můj hlavní problém s tímto filmem; postavy, které mi přijdou nejzajímavější - jako otec v podání perfektního Miroslava Krobota - jsou odstrženy na vedlejší kolej. A když o tom tak přemýšlím, nejen oni. Příběhy obyčejného šílenství totiž žádnou hlavní postavu nemají. (28.02.2009)