Don Kichot
Režie:
Grigorij KozincevScénář:
Jevgenij ŠvarcObsahy(1)
Sovětský barevny širokoúhlý film, natočený podle jednoho z největších klenotů světové literatury stejnojmenného románu španělského spisovatele Miguela de Cervantes Saavedry Je přirozené, že film nezachycuje tento obsáhlý, nekolikadílný román v celém rozsahu. Z dobrodružství Dona Quijota, nazvaného „rytířem smutné postavy" vybírá několik nejdůležitějších episod, které zpracovává v jednotné pásmo vyprávění od prvního odjezdu rytířova z jeho vesnického domu až do chvíle jeho smrti. Jsou to známé historie Quijotových bojů s domnělým obrem Frestonem a zlými kouzelníky, přeměněnými do podob nejrůznějších věcí a lidí. Quijote se utká se surovým sedlákem, s průvodem dvorní dámy vévodkyně, osvobodí galejníky, stane se terčem posměchu pijáků a prodejných žen, zápasí s měchy s vínem, je obětí krutého dvorského šprýmu, bojuje s větrným mlýnem a nakonec podlehne za rytíře přestrojenému bakaláři Carrascovi, je přinucen vrátit se domů a záhy na to umírá. (Filmový přehled)
(více)Recenze (22)
"Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění". Tohle rčení se zcela naplňuje v příběhu dobromyslného a naivního "rytíře smutné postavy". Role neúnavného bojovníka proti zlu a bezpráví byla Nikolajem Čerkasovem ztvárněna vynikajícím způsobem stejně jako i role jeho věrného druha Sancho Panzy. Román Miguela de Cervantese Saavedry nebyl častokrát zfilmovám, snad proto, že samotný román je tak notoricky znám a je tak populární a nádherně napsán, že vyrovnat se popisu charakteru jednotlivých postav románu ve filmovém ztvárnění je dost obtížné. Režisér Kozincev se své role ujal v tomto případě na výbornou a Nikolaj Čerkasov byl nepřekonatelný. Bylo mi potěšením a krásným filmovým zážitkem sledovat příběhy Dona Quijota pohledem tohoto vynikajícího režiséra. ()
Cervantesov renesančný román sa zapísal do srdca nejedného čitateľa nielen dômyselným zobrazením života medzi ilúziou a skutočnosťou, ale i človečenským humorom a múdrosťou. V ňom sa potulný rytier žalostnej postavy a smutnej tváre, vyznavač rytierských zákonov, túlal svetom a ochraňoval slabších a úbohejších. Častokrát narážal na nepochopenie a výsmech. V podobnom duchu sa odvíja i tento film. Nikolaj Čerkasov stvárnil rozpoltenú tragikomickú postavu v celej svojej hĺbke a stareckej múdrosti dona Quijota. Svojim herectvom dokonale vystihuje nepochopenú dušu básnika, milovníka života a rytiera bez bázne a hany. Zdarilo mu sekunduje Jurij Tolubejev v úlohe Sancha Panzu, dokonca v niektorých fázach svojim nenápadným hereckým štýlom strháva pozornosť na seba. Nie je to na škodu, práve naopak. Sovietsky historický film mal svoju tradíciu, nešetril na kostýmoch a výprave a všetky tieto silné stránky sú vidieť aj na tomto filme. Dôležitejšia je však myšlienka a pozitívne vyznenie celého príbehu: Vpred ! Ani krok späť ! ()
Don Quijote je již přes 400 let slavným parodickým románem Miguela de Cervantese y Saavedry a ještě dnes dobře slouží k satiricky kritickým výpadům na mravní stav společnosti. Rozmary aristokratické vrstvy jsou sice nejvýraznější, ale kritika míří plošně a nevynechává ani zuřivou škodolibost lůzy. Podmanivé obrazové kompozice, za kamerou stál Andrej Moskvin spolu s Apollinarijem Dudkou a scénografii měl pod palcem Jevgenij Jenej, jsou malířskými plátny v poezii pustiny lidskosti a potemnělého zákoutí lidské duše. A za všechno může osamělost a obrácení se k víře naplnění ve vznešených ideálech osvíceného ducha. Společnost je s výsměchem obnažena v motivacích i cílech směrování, špinavá nahota se zahanbeně krčí v koutě a s nevrlou zákeřností útočí na svého karatele, úsměšek si v odlehčení poskakuje a v dojmu šlechetné hrdosti pokračuje ve své životní pouti. Hlavní postavou obrazového hodokvasu je Alonso Quijano aneb Don Quijote de la Mancha (velmi dobrý Nikolaj Čerkasov), prostý venkovský šlechtic. Jeho osamělost se po dlouhém přemítání v nečinnosti konečně rozhodla otevřít světu, přiklonila se cele k poezii, jde v zájmu slávy ušlechtilých ideálů všem příkladem a bojuje v první linii za lidskou i třídní rovnoprávnost, leč důvěřivost je předem určena k výsměchu a porážce. Niterná existenciální rozervanost přináší pochybnost, přesto je marný boj jediným naplňujícím směrem v krajině života. Důležitou postavou je Sancho Panza (dobrý Jurij Tolubejev), prostoduchý a věrný panoš Dona Quijota. Rytířská iluze posiluje ducha, přesto je jeho nejvýraznější podobou švejkovská vychytralost a naivní upřímnost. Hlavní ženskou postavou je Altisidora (zajímavá Tamilla Agamirova), šlechtična, znuděná neměnností času a Quijote již svou lidskou podstatou slibuje nevšední atrakci. Z dalších rolí: čerstvě vystudovaný bakalář a vytrvalý lékař Quijotova rytířského bláznění Samson Carrasco (Georgij Vicin), prosté venkovské děvče v nevědomí rytířovy lásky Aldonsa Lorenzo alias Dulcinea del Toboso (Ljudmila Kasjanova), z idealistického blázna nadšený vévoda a nejvyšší autorita kraje (Bruno Frejndlich), jeho na Quijota zvědavá žena (Lidija Vertinskaja), starostlivá Quijotova hospodyně (Serafima Birman), útlocitná Quijotova neteř (Světlana Grigoreva), Quijotův vesnický farář (Vladimir Maximov), Quijotův vesnický holič (Viktor Kolpakov), trýzněný malý pasáček Andres (S. Comajev), jeho krutý pán (Georgij Osipenko), či dobromyslná nevěstka Maritornes (Galina Volček). Kozincevův Don Quijote je filmovou poezií, v obrazech kreslí putování vyprahlou lidskou duší. Herecké výkony se poezie drží i ve stavech nouze halucinace a v lehkém odlehčení se letí vstříc nehynoucí slávě. Poetická ruská duše využívá náladu neomezených prostor a zpívá měsíci o smutném rytíři lidské existence. Povedená a příjemná adaptace proslulého knižního titulu! ()
Opravdu by mě v životě nenapadlo, že v Rusku v padesátých letech někoho napadne zfilmovat španělskýho Dona Quijota. Nu což, na světě se dějou i divnější věci :-) Bohužel nemůžu film porovnat s ostatními adaptacemi, ale byl to nádhernej zážitek a podstatu předlohy Kozincev podchytil vskutku dokonale. Moc se mi líbíla část na „ostrově“. Jediná věc, která mi na filmu vadila, byl překlad oslovení señor jako pán, obzvlášť v kontrastu s ruštinou. ()
(SSSR) DON QUIJOTE znamenal zásadní obrat v tvorbě Grigorije Kozinceva, který před druhou světovou válkou založil FEKS (Továrnu excentrického herce) a spolu se svým kolegou Leonidem Traubergem natáčel experimentální filmy, aby poté obrátil a znovu si u kritiků i diváků vydobyl kredit jakožto režisér adaptací literárních klasik. Stále v nich dával vyniknout hercům, kteří u něj předváděli svůj široký herecký rejstřík (Oleg Dal v KRÁLI LEAROVI, zde NIKOLAJ ČERKASOV, který po tragických postavách u Sergeje Ejzenštejna v ALEXANDRU NĚVSKÉM a IVANOVI HROZNÉM ukázal i svou komickou stránku). Od experimentování se však odklonil směrem k střednímu proudu a možnosti oslovit širší diváckou základnu, což v tomto konkrétním případě znamená chronologičnost vyprávění, které je subjektivizováno až v samotném závěru (není tedy problém rozpoznat, co je skutečnost a co bláznivé bludy), a styl, který vsází na věrnost kostýmů a lokací, četný kompars, užití detailů pro zvýšení dramatičnosti scény a ilustrativní hudbu. (Vybočují snad jen nápadité úvodní titulky, ve kterých jsou nápisy "stírány" mlýnem a které o necelé dvě dekády později převzala americká adaptace s Peterem O´Toolem.) Na druhou stranu příklon ke klasickým látkám a formální konvenčnost má jednak tu výhodu, že se pro film najde víc diváků, jednak že unikne cenzorní klatbě, ačkoliv se v příběhu idealisty, který přeneseně i doslova bojuje s větrnými mlýny vedoucího aparátu a zkažené společnosti, dá nalézt analogie k dobové situaci v Sovětském svazu (může zkažené a cynické společnosti vládnout naivní idealista?). ()
Reklama