Muž, který zabil Dona Quijota

Neni moc režisérů, který by byli tak schopný a zároveň tak autorsky autentický, jako je Gilliam - i kdyby mělo zůstat jen u tohodle, šel bych na Quijota rád a byl bych spokojenej jen proto, že jdu na opravdově zajímavej a osobitej film. Imaginárium i Opice mě vodpálily, takže na Quijota jsem se těšil - a očekávání nakonec ten film ještě předčil, i když... Ten film se nezdá: Vypadá nejdřív jako celkem nezávažná skorokomedie se sympatickejma, i když možná trochu pošetilejma postavama a ještě lepšíma hercema, ale ve výsledku podle mě neni vůbec snadno uchopitelnej, a nakonec asi ani to sledování neni nijak odpočinkový - rozhodně to vyžaduje maximální pozornost a člověk si k němu asi musí trochu najít cestu. Z prvních tří čtvrtin jsem byl vysloveně nadšenej a bavilo mě sledovat, co všechno že se to na plátně zrovna děje, ale ta poslední část mě nejdřív trošku zarazila - přišla mi moc dlouhá, moc snová, moc delirická, moc neukotvená, moc blouznivá a bláznivá - takže po konci jsem si spíš řikal Aha, a co teda vlastně z toho? Jenže aspoň pro mě ten film je jako nějakej chlast, kterej se nejdřív po člověku rozlije, ale působit začne až za nějakej čas - nebo jako trojskej kůň, kterej v masce vlastně nevinnýho zvířátka vnese člověku do mozku časovanou bombu, která pak tiká čim dál rychlejc, až najednou vybouchne... a já se nestačil divit, co to ve mně udělalo. Jako všechny další vynikající filmy, tak i Muž mi ani několik dní po zhlídnutí nedává klid a pořád ve mě bují a doutná, pořád mě překvapuje, jak mě napadaj další souvislosti, a pořád nad nim musim přemejšlet. A to jsem ještě Cervantese ani nečet (samozřejmě už prohledávám antikvariáty, teď už to nejde jinak) - nepochybuju o tom, že pak by mě v tom dostalo ještě mnohem víc věcí. A dokonalý jsou i herci - ve výsledku mi absence ani Deppa, ani snad toho Palina, Cleese nebo McGregora vůbec nevadila, protože ústřední duo Driver-Price pro sebe snad bylo stvořený a nedá se ani jednomu (aspoň podle mě) vytknout vůbec nic, oba naopak ty svoje postavy posílaj ještě o ligu nebo dvě dál, než kde by byly jen podle scénáře - a to ještě vůbec nemluvim o skvěle vybraný nejzásadnější ženský postavě, roztomile/krásně/astrálně/děsivý Angelice. (POZOR, TROLEJ) Možná ve filmu Tobyho dohání zrcadlo vlastních hříchů (stejně, jako on dřiv nutil nový role jiným, tak je teď nová role nucena jemu; stejně jako on dřív bezskurupulózně a od základu měnil život lidem kolem sebe, tak stejně tak teď i on je do jinýho života vláčen ideálama někoho jinýho; stejně jako on se choval arogantně ve vztazích, tak teď se lidi odvracej od něj...), ale ze všeho nejvíc je to podle mě o touze uniknout - a o tom, jak takovejhle únik bejvá zhoubnej nejen pro toho, kdo uniká, ale i pro prostředí a lidi kolem něj. Je to o sobectví, který tak moc slepě sleduje svůj cíl, až boří všechno kolem sebe (Toby poprvé - točící studentskej film, a i když zatim ještě bezelstně a idealisticky, tak stejně dává nerozvážně planý naděje a mění/kazí život nejen lidem kolem sebe, ale dokonce celý vesnici jako místu; Toby podruhé - snažící se vrátit se do starejch časů, když hledá místo, kde jako student natáčel svýho prvního a ceněnýho Quijota, ale jediný, čeho při týhle křečovitý snaze navázat na doby dávno minulý je, že celou vesnici jenom podpálí; a Toby potřetí - kdy nakonec právě toho dědu, kterýho kdysi při sledování svejch cílů bezohledně donutil uvěřit, že ve skutečnosti neni obyčejnym spokojenym ševcem, ale rytířem bojujícím za slabý a utiskovaný, a tak ho zabil duševně, tak nakonec tohodle samýho chudáka nechtěně zabije rovnou i fyzicky). Ale donkichotskej duch a donkichotskej princip navzdory všemu žije dál, a tak žezlo přebírá další vtělení důmuslnýho rytíře Dona Quijota a jeho další Sancho, kteří jdou bojovat s dalšími neexistujícími obry, zbytečně zachraňovat další (ne)princezny a soupeřit s dalšími smyšlenými větrnými mlýny. Nebo to je splácení starejch dluhů pomatenym šílencem? Až se na film budu dívat znova (a to bude hodně brzo), budu se víc soustředit i na epizodní roličky - manažer Skarsgard, jeho manželka a Tobyho milenka, otec Angelicy i ona samotná, všechno a všechny si kupující nechutnej Rusák... Protože o tom, že v tom filmu je spousta perliček, který mi napoprvý unikly, nepochybuju ani na vteřinu. Vždyť na tom Gilliam dělal jenom pětadvacet let, žejo. (17.07.2018) (méně) (více)

Divácky silně nekomfortní snímek (ale na to, že vás příběh nutí pod vrstvou zdánlivě fantaskních výjevů vyhmatávat a identifikovat skutečnou, nezpochybnitelnou realitu, ať už se vám bude líbit, nebo ne, už jsme si u lišáka Terryho zvykli nejpozději v Krajině přílivu, viz moje recenze, a ostatně žádné geniální dílo se nedává lacino, i když je pravda, že u Gilliama při tom víc než jinde hrozí reálná nepříjemná závrať z dvojího vidění) na vás sice bude klást vysoké nároky na pozornost a vyždímá z vás hodně sil, ale zato vás také odmění jedinečným vrcholným uspokojením. ***** Přinejmenším v české kotlince se pojem "donquijotství" - ostatně stejně jako pojem "švejkování", což je o to trapnější, že se jedná o našeho vlastního národního hrdinu - ostudně míjí s podstatou a smyslem předlohy. Don Quijote (o Švejkovi někdy jindy) není v Cervantesově románu prototypem naivního a směšného blázna, který si plete přízemní realitu se vzdušnými zámky a ve vlastních očích sám sebe i okolní svět vykresluje pro svůj dobrý pocit vznešenější a velkolepější, než jaký je, a žene se do neopodstatněných a jen zdánlivě epických hrdinských dobrodružství, zatímco se mu všichni posmívají nebo ho proti jeho vůli a zaslepení zachraňují jako pomýlence. Vůbec ne. Don Quijote je jakýmsi metaforickým katalyzátorem ušlechtilosti a rytířskosti - jeho postava využívá bujnou fantazii (stejně jako třeba filmový režisér), díky níž kolem sebe vytváří vznešené výzvy, a jeho úkolem je jim lidsky dostát, reagovat na ně upřímně, bez bázně a hany, nespekulovat a vždy rázně učinit, čeho jest třeba, a tím v sobě i v druhých probouzet a tříbit lidskost a ušlechtilost, sklony k idealismu a vyvolávání těch lepších stránek v nás všech.... Románový Don Quijote tak činí ze světa kolem sebe - z přízemní či cynické reality - jakýsi trenažér ušlechtilosti a lidskosti, což je princip, který umožňuje dalším románovým postavám - a také čtenářům -, aby vedle něj a na jeho příkladu sami vyciťovali a zasazovali se o to, co se jich niterně lidsky dotýká, a aby rozeznávali, co s nimi případně dělá posměch jiných postav či čtenářů vůči tomuto potulnému rytíři a jeho (našim) ideálům... a aby se sami stávali ušlechtilejšími. ***** A Terrymu Gilliamovi se totéž geniálně povedlo přetavit na plátno, navíc o jednu metarovinu bohatší. Neboť postavou Dona Quijota se tu k ušlechtilosti vychovává jak onen venkovský švec, kterého si kdysi Toby vybral pro roli rytíře, tak nakonec po jeho boku i zcyničtělý Toby.... A přestože se neustále proplétáme mezi vidinami, sny a iluzemi, zároveň chápeme, že jsou navozené filmovými či divadelními rekvizitami, způsobené manýrami zbohatlických ruských oligarchů nebo protiimigrantskými zákony a dějová linka tak má i svou vystopovatelnou přízemní realitu reklamních propriet, skrývajících se imigrantů, zbohatlickými ruskými mafiány vydržovaných milenek nebo venkovanů snažících se bědně vydělávat na turistickém ruchu a nese tak s sebou i nezbytnou sociální kritiku dnešní společnosti, v níž tolik chybí srdnatý příklon k ideálům a velkolepé činy podněcované ušlechtilou touhou ryzího srdce a čistého svědomí... ***** A sledujeme tak iniciační příběh, v němž se v Tobym po boku Dona Quijota, kterého sám vyvolal k životu, postupně znovu probouzejí kvality, jež ho kdysi vedly k natočení studentského filmu, a na konci v lišáckém Tobyho úsměvu a poznámce o začátku zajímavého vztahu s jeho zachráněnou milou chápeme, že přežití Dona Quijota je míněno metaforicky, že idealistický blázen si nemusí plést muže se ženou, obry s mlýny a realitu s divokými fantaziemi, ale že to může být i dospělý muž se srovnanými prioritami a obnaženým, cítícím srdcem, který ,má odhodlání měnit svět kolem sebe v lidštější a krásnější místo k životu, plné zajímavých výzev (lišácký úsměv)... ***** (Viděno s přáteli v rámci silvestrovsko-novoročních promítání u nás na B12, během JitkaFestu 2022/2023.) *~ (03.01.2023) (méně) (více)