Un homme qui dort

Literatura a film jako svébytná umění.¬         Každý druh umění má své zvláštní požadavky pro své ztvárnění způsobem jemu odpovídajícím, aby mohl vzniknouti žádaný účin, působivost na přijímatele onoho.¬                 Film je musou velmi mladou — a tak není divu, že se někteří jeho tvůrci, ze jména ti s velkou vazbou na umění literatury, nenaučili pracovati filmovými prostředky dostatečně; výsledkem jinak nadějných záměrů je po tom rozpačitý.¬                 Scénář ke snímku "Un homme qui dort" napsal sám spisovatel knižní předlohy, ne neznámý francouzský spisovatel G. Perec, člen skupiny "Oulipo" sdružující spisovatele se zaměřením na literární experimentátorství [zdroj: Wikipedia.cz], člověk navyklý pracovati s prostředky literatuře vlastními, jemuž bylo filmové umění dosti vzdálené na to, aby jím napsaný scénář podobal se spíše dalšímu literárnímu dílu, než aby byl v souhlase s potřebami filmového scénáře. Podle toho snímek také vypadá: jedno dlouhé čtení z knihy doprovázené pohyblivými fotografiemi.¬                 Jako už kolikrát, opět musím napsati a zdůrazniti, že takové pojetí, které je nefilmové, nemá ve filmu místa, je to pouhá pastva pro jedince úchylného intelektualismu, kteří se v umění nevyznají, nejsou schopni je správně zhodnotiti, neboť umělecké kategorie a rámce jsou jim cizí. Tito jedinci také pomohli vynésti do výšin "Un homme qui dort" spolu s diváky, kteří jsou prostě citově náchylní ke každému počinu, který už z dálky zavání humanismem či existenciální otázkou.¬                 Pro nedodržení výše uvedeného pravidla o nutnosti použíti vhodné prostředky je snímek "Un homme qui dort" JAKO FILM nudným, nedobrým; je to už zmíněné pouhé čtení z knihy s fotografiemi, neumožňující ovšem zastaviti se, zamysleti, jak to právě u čtení literárního díla možné je. Naopak, čísti knihu pana Perece je možná potěšení — možná i pro mě jako milovníka literatury.¬                 Nakolik je počet nemocných hodnotitelů na ČSFD velký (průměr je 82 %), možno odvoditi z průměrného hodnocení horního tisíce uživatelů na IMDb, jejichž průměrné hodnocení tohoto artna činí 61 %. Případná opoznámkování: uživ. DaViD´82; Willy Kufalt. (28.04.2018)

Šest ponožek v růžové plastové misce (d’une bassine de matière plastique rose remplie d’une eau noirâtre où flottaient six chaussettes)... Jednoho dne se probudíš a zjistíš, že všechmno se změnilo, že se od tebe někdo oddělil, kdo (za tebe) koná všechny povinnosti a denní rutinu, a ty zůstáváš doma, sám, oddělen od svého dosavadního života, od života jako takového. Franz Kafka to v eseji "Úvahy o hříchu, utrpení, naději a pravé cestě", popisuje trochu jinak, takto: "Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže jinak, okouzlen se bude před tebou vinout." Muž "bez mimických svalů" (Jacques Spiesser) je přímým protikladem Gončarovova Oblomova, který je plný vizí a plánů, jejichž realzace selhává. To, co koná "muž, který spí" se neopírá o žádné představy nebo úmysly, jen činy jsou jen něčím "co SE děje", bez vůle, bez preference. Samozřejmě (stejně jako Oblomova) ho nelze litovat, jeho (jejich) život má stejnou hodnotu jako jiné životy, můj i váš. (13.11.2017)

Balím to v půlce. Riskuju, že se to parádně rozjede a já už u toho nebudu, ale i tak jsem si toho dal minimálně dvakrát víc, než mi byla ochotna strpět moje chatrná nervová soustava. Jsme spolu kvůli tomu teď ve při, ona ke mně vysílá signály typu "jsi kokot, když čumíš i na něco takovýho", já jí ale oponuju s tím, že to nemůže být taková bída, když to má málem 90 procent. Na to mi zase ona odpovídá, že jsem asi vážně kretén, když vydávám za důkaz kvality snobské výrony pozérů, co se adorací téhle podivnosti utvrzují ve své výjimečnosti. Co nadělám..?! Zkrátka jsem uvěřil, že má nakonec asi pravdu- moje nervová soustava. (05.03.2017)

Absolutní nepoměr. Tolik slov a tak málo řečeného. Co chce Perec říci, je jasné záhy, ale on to jediné, o co se chce se světem podělit, říká stále dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola. Pravda, pokaždé jinými slovy, ale kolik slámy je on z té jed(i)né myšlenky vymlátit, to rozum nepobírá. A k tomu ta absolutní nesymbióza obrazu a zvuku. Bez toho kolovrátkového voice-overu by to paradoxně fungovalo mnohem (co mnohem, MNOHEM) lépe, jelikož obraz sám o sobě tu myšlenku zprostředkovává působivěji, hravěji i rafinovaněji než ona ubíjející tsunami prázdných slov, která se tak stává krom otravné i zhola zbytečnou a tedy úměrně tomu ještě o to otravnější. Čili to jsou ve výsledku dva samostatné útvary; monotónní rozhlasové čtení Perecova díla naroubované na Queysanneovo skvostné vizuální ztvárnění téhož. Jo, a abych nezapomněl... A dokola. (28.12.2014)

Co když si najednou v jednom okamžiku, který se nijak neliší od nespočtu jiných nespočetněkrát bezproblémově prožitých, uvědomíš, že neumíš žít. A že nikdy umět nebudeš. Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Nezbývá než dobrovolně vystoupit ze světa, uchýlit se do pevnosti Samota a v ní jako zrcadlo odrážet všechen ten zbytečný mumraj lidských životů a světa. Být nezúčastněný, indiferentní, být pánem světa, který jako zrcadlo vše vidí, ale zároveň odráží zpět. Je nedobytné a ty jsi taktéž nedobytný, neproniknutelný. Ale má to háček: za chvíli zjistíš, že tvoje pasivita způsobí, že sám nejsi právě nic víc než to co odrážíš (umělecky je to ukázáno nekonečnými výčty všech věcí, které náš hrdina pozoruje - jejich výčet je tak vlastně charakteristika této postavy). V zrcadle se objeví trhliny. Ve stropě tvé osamělé pevnosti se objeví praskliny. Nejdříve sis myslel, že to, jako všechno ostatní, nic neznamená, že to dokážeš zpracovat. Ale on to je vpád světa do tvé pevnosti, která se ukáže být neskonale křehká. Protože ani nejpevnější hradby neodolají náporu nejsilnějšího z nepřátel - času. Je na čase zase začít žít. (01.06.2014)