Paříži, miluji Tě

Povídky: 1.Hodně vtipná promluva v autě, osudově romantický kolaps. (4*) 2.S výjimkou trochu divného zakopnutí moc příjemné seznámení a „střet“ kultur. Režisérka si evidentně potrpí na nezávislé hrdinky. (4*) 3.Dlouho křeč, vyznívání do ztracena, povídku však zachraňuje vtipná pointa, která částečně omlouvá předešlé. (3*) 4.Chudák Buscemi, nevychovaný spratek a šílený pár. Hodně úsměvné, škoda jen té nepříliš zvládnuté „nakládačky“. A nečekal bych, že právě tohohle kraťasu si budu v rámci tvorby Coenů cenit úplně nejvíc. (4*) 5.Hořkost matky-cizinky. Čistý průměr. (3*) 6.Totální zmar, u kterého stojí za zmínku jen a pouze ty kostýmy. (1*) 7.Od někoho, kdo natočil Umírající zvíře, jsem čekal něco lepšího, než podprůměrný kousek takřka bez emocí. (2*) 8.Dle jmen nejhvězdněji obsazená povídka, avšak výsledek je jen lehce nadprůměrný. Iluze a kovboj Dafoe byli fajn, Binoche mě však příliš neoslnila, snad kvůli tomu silně omezenému prostoru. (3*) 9.No jasně, Chomet zase musí být něco „spešl“, že? A tak je to taky správně! Obrovsky nápaditá povídka s mimy, celkově druhá nejlepší. (5*) 10.Cuarón si s malým prostorem poradil znamenitě. Povídka, která celá stojí na závěrečné pointě, si kvůli plnému docenění zaslouží opakované zhlédnutí. (4*) 11.Maggie Gyllenhaal byla jako sjetá odzbrojující, zápletka s dealerem vypadala dlouho zajímavě, ale…konečný smysl téhle povídky jsem prostě nenašel. (3*) 12.Smutné, ale moc pěkné. A ten závěrečný pohled kamery člověku dost zhořkne. (4*) 13.Úsměvné, dobrá hra s diváckým očekáváním. (4*) 14.Vskutku netradiční romance s Woodem. Vlastně je to hrozná blbost, dost stylizovaná, ale hodně zábavná. A na závěr celého filmu ji člověk nakonec uvidí (konečně) ve správném světle. (4*) 15.Restart vztahu s požehnáním klasika? Jakože chlápek byl ve své nehumornosti vtipný, Emily Mortimer tomu zas dodala ten správný lesk. Zatím to nejlepší, co jsem od Cravena viděl. (4*) 16.To suverénně nejkrásnější na celém filmu. Víc ve vlastním komentáři u filmu True z roku 2004. (5*) 17.Hořkost v naprosto noblesním hávu. A ten nadhled se mi moc líbil. (4*)18.Od někoho, kdo natočil Děti moje, bych nečekal něco tak mile „neutrálního“, s trochou toho zajímavého bilancování. (4*). Různé podoby lásky v 18 povídkách, z nichž se mnohá velmi povedla. Fajn bylo i dodané závěrečné „rozloučení“, které i něco dořešilo a vysvětlilo. Celkově mi to vychází na slabší 4*. „Řekli jsme si, že to budou líbánky.“ – „Byl to náš jediný volný termín.“ – „Tvůj jediný termín.“ – „Protože máš tu novou práci.“ – „Ale ty jsi souhlasila!“ – „Když si mě chceš vzít, musíš poznat, kdy lžu.“ (02.07.2015)

Některé scénky (např. první 3) jsou vážně hodně slabé, snad i pod úrovní absolventských filmů. Z „méně“ známých režisérů překvapil Wlater Selles nabo Alexander Payne. Bratři Coenové, Cuarón nebo Tom Tykwer pro změnu dostáli svému renomé a dokázali, že nejsou uznávanějšími než ostatní režiséři náhodou, jejich příspěvky jsou nápaditější a prostě lepší než většina ostatních. Dle mého názoru se nepředvedli Gus Van Sant nebo Wes Craven. Jak píšou i ostatní celek je dost nevyrovnaný, na druhou stranu mě potěšilo sledovat, jaký příběh dokáže někdo vykouzlit na cca pěti minutách prostoru, kvůli tomu to určitě stojí za to. (04.11.2013)

Tyhle povídkové koláže na téma hlavních měst jsou vždycky problematické. Paříž po roce 2000 přece nemůže být tak ploché město příběhů, které v jednotlivosti nezaujmout a v celku zapadnou. Kdybych si neděla poznámky, tak po pár dnech nevzpomenu ani na tu vcelku odvážnou Tykwerovu romanci s Portmankou a ten milý závěr Payneho, ve kterém se s městem všech měst rozloučila taková mile zemitá Američanka. Gérard Depardieu vysloveně zklamal a Natali natočil absolutní blbost. 18 fragmentů je skutečně příliš na jeden film. (05.06.2017)

Osmnáct pařížských distriktů plus dvaadvacet režisérů se rovná osmnácti "pařížským" pohledům na lásku v rozpuku, v úpadku, za zenitem, neexistující, chtěnou, k rodině a v mnoha dalších jejích tvářích. Nesporně zajímavý projekt, ale při množství povídek je jasné, že kvalita nemůže být konstantní. Mile tedy potěší, že žádný z příběhů není vyloženě špatný. Na druhou stranu nepříjemně překvapí, že při takové kadenci zvučných jmen je jen několik málo příběhů něčím výjimečných, obvzláště v první polovině. Většina má sice něco do sebe, ale minimum z nich vás donutí přemýšlet i za rámec stopáže. Tedy o tom jak daná situace začala či naopak pokračovala. Vypíchl bych Sylvaina Chometa, jehož příspěvek rozhodně patří k tomu nejlepšímu, ale i tak ho neanimovaná podoba zbytečně brzdí v rozletu a poté vrchol celého filmu v podobě povídky Toma Tykwera. Již kvůli ní to stojí za vidění. Paris, je t'aime měl být ve výsledku emocionálně silný zážitek. Což sice krom dvou či tří momentů není, ale nutně to neznamená, že by šlo o špatný nebo průměrný snímek. Třeba proto, že každý si tu ten svůj segment, který ho osloví, zajisté najde. (13.12.2007)

Jde milovat tenhle snímek a děkovat za něj kvůli jednomu jedinému krátkému filmu, který obsahuje? Protože přesně tak to cítím. Krátké filmy jsou točeny opravdovými kapacitami, ale polovička z nich nedokáže na délce 7 minut stvořit něco opravdového a obdivuhodného. Proti nim stojí hlavně Tom Tykwer a jeho True. Neskutečná báseň o jednom vztahu slepého chlapce a začínající herečky. Poprvé mi Tom vyrazil dech zapojením hudby a obrazu do celku, který dává úplně jiný rozměr zpětnému pohledu na jejich vztah. Úderné, citlivé a tolik pravdivé. Podruhé mě mrazilo od prvního pohledu na slepého chlapce, jak zvedá telefon. Potřetí jsem obdivoval lehkost myšlenky, která na 7 minutách působí jako román, který by mohl ještě mnohé vyprávět. Popáté ... Radši se budu věnovat i dalším. Gus Van Sant a jeho segment "La Mairas". Strohé, všeříkající a reálné. Takhle si představuji sedm minut, které řeknou více než 100 stran papíru. Velmi příjemně mě překvapil Joel a Ethan Coen, který i přes stále stejně tvářícího se Stevea Buscemi vytvořil velmi příjemnou záležitost. Chometovi mimové jsou naprosto zvláštní a rozhodně si získají velký obdiv, díky své sympatičnosti. Nesmím ani zapomenout na Alfonso Cuaróna, který natočil svých sedm minut (pokud se nepletu) jako jeden dlouhý záběr bez střihu. Bohužel trochu forma a myšlenka přerostla přes výsledek. Také tleskám američance, která se v posledním segmentu od Alexandera Paynea konečně rozhodne zaletět ze států do města lásky. Segment, který se snaží poukázat na to proč je Paříž městem zamilovaných a krásně tak zakončuje celé dvě hodiny. Jsem moc rád, že někdo přišel s podobným nápadem a zkusil něco nového, jen doufám, že příště bude výběr režisérů a jejich příběhů trochu skromnější a kvalitativně vyrovnanější. (16.06.2007)