Paříži, miluji Tě

#88 Nemůžu si pomoct, ale příběhy z malebné Paříže mě přece jenom oslovily o něco méně, než ty Newyorské. Kdybych hodnotil zvlášt, tak nejvíc se mi líbila Coenovka a Nataliho vampíří láska v Sin City hávu. Celkově to ale pro mě mělo daleko slabší vyznění, než výše zmíněná, americká verze. Paříž je úžasná a stylová hudba, která jí je vlastní tomu pak dodává ještě větší kouzlo ale ani s takovouhle dechberoucí atmosférou mě různorodé příběhy nenadchli tak, jak jsem čekal. Možná je to spíš moje chyba, protože očekávání byla vysoko, ale i přesto jsem rád, že jsem si na tyhle dvě romance konečně našel chvíly. (25.06.2011)

Paříž, město lásky, chrlí ze svých částí a zpoza architektonických skvostů dojemné, úsměvné i zdánlivě obyčejné příběhy, které se chtě nechtě dotýkají lásky, citu, něhy, souznění, smrti. Řada renomovaných tvůrců ze všech koutů světa se sešla pod střechami jednoho z nejúchvatnějších evropských měst, ale bohužel jen polovina z nich nabízí skutečně poutavé minipříběhy, kdy těch skutečně mistrovských bychom s přehledem napočítaly na prstech jedné ruky!! Výsledkem je tak hravá a proklatě pestrá mozaika, poskládaná ze střípků, které bohužel nemají potřebný prostor!! (31.05.2007)

Jednotlivé etudy bych hodnotila různorodě. Absolutní jedničkou pro mě byl příběh číslo 16, kdy slepý chlapec říká Natalii Portman: "Já tě vidím". A připomenout musím také příběh číslo 9, Eiffelova věž neboli chlapec s velkou aktovkou a jeho rodiče Mimové. Dále mě oslovila povídka číslo 7, která vyprávěla o muži, který se chce rozejít se ženou kvůli mladé letušce a kvůli tomu, že si manželka zpívá pořád dokola tu samou písničku, nosí to samé oblečení, má rtěnky, které nepoužívá, neobjednává si předkrmy a zákusky a nakonec je manželovi celé sní..a co víc, manžel je v takovém stádiu, že si dokonce objednává jídla, které manželce budou chutnat. Když mu ale manželka řekne, že je nemocná, nerozejde se s ní a letušku opustí. Předstírá jak ženu miluje až se do ní znovu bezhlavě zamiluje..ona umírá a on je sám... Naopak bych vynechala bezduchý začátek, tedy etudu číslo 1, která byla spíše trapná. Ostatní bylo průměrné a nebo nadprůměrné..každopádně o tom budu přemýšlet. Hezká práce. (30.10.2010)

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc dospívám k tomu, že pro mě takhle ne. Opravdu mne zasáhla jenom povídka s Mirandou Richardson od Isabel Coixet, pojetím mě zaujal samozřejmě Tykwer a jeho oblíbenec, úžasný Melchior Beslon, a trošku pobavil Vincenzo Natali a jeho stylizovaná rozprávka o pádu ze schodů. Jinak jsem dost poposedávala a víceméně očekávala konec. Celkově mě to sdělení, jak jsme všichni jedna šťastná multikulturní společnost, nechává docela chladnou, v umění a v životě hledám jiné zážitky. A ještě jsem vlastně zapomněla na Coeny, ale ti jsou kapitola sama pro sebe. (23.06.2010)

U tohoto druhu povídkových filmů, které natočí několik různých režisérů, bývá nejčastějším problémem rozdílná kvalita jednotlivých povídek. V případě Paříži, miluji Tě, je tento kritický bod silnější tím víc, že režisérů byla celá armáda a prostor pro jejich vyjádřní tím pádem velmi omezený. Zdaleka ne každý dokázal na miniprostoru vytvořit smysluplný příběh s pointou. Někteří tvůrci nenabídli divákovi víc informací o svých hrdinech, než kolik by se dověděl z předložené fotografie. Několik povídek bylo opravdu pěkných, ať už šlo o zfilmované anekdoty typu upíří historky nebo o příběh nešťastného Steva Buscemiho, kterého jeho přítel Joel Coen nechal pěkně potrápit. Kladem filmu je určitě herecké obsazení, to je v podstatě luxusní a je jenom škoda, že jednotliví herci neměli možnost v rámci svých výstupů ukázat víc. Jediné, co spojuje tuto změť mikropříběhů, je Paříž, ale ani ta vlastně nehraje hlavní roli, protože většina příběhů by se mohla odehrávat v podstatě kdekoli. Celkový dojem: 65 %. (10.03.2009)