Paříži, miluji Tě

Upřímně řečeno jsem se u filmu už dlouho tak nenudil. První tři povídky jsou úplně tragické, pak to trošku (ale skutečně jen trošku) vylepší Coeni po kterých nastoupí jednoznačně nejlepší část o matce-chůvě. Pak zase rychlý skok do průměru až podprůměru, ze kterého občas vykoukne něco výborného a originálního (mimové, slepec) ale ani to nedokáže plně vyvážit převážně nezáživné a hlavně bezpointové historky (buzny, obchodní cestující, první povídka). Povídkové filmy (ve smyslu kde spolu povídky nesouvisejí a každou napsal a režíroval někdo jiný) nemám rád, většinou jde o nevyvážený mišmaš kde jsou špatné a nudné příběhy střídány skvělými, které jsou ale zákonitě zbytečně krátké a ploché. (23.09.2009)

Tento filmový projekt mi připomenul, jak nádherná a okouzlující Paříž je. Snímky byly různorodé, navzájem se doplňovaly a utvořily tak tajemnou pařížskou atmosféru. Kdo francouzskou metropoli nikdy nenavštívil, asi se do této filmové procházky Paříží tolik neponoří a nenechá se unášet její mystikou. Opravdu mě očarovalo "Tour Eiffel" (Sylvain Chomet), odlehčený pohled na pařížskou lásku alias zamilovaní mimové; dále taky trochu smutné "Place des Fetes" (Oliver Schmitz), trochu temnější pohled do pařížských ulic alias pobodaný černoch toužící pouze po kávě s krásnou dívkou; zajímavé bylo také "Pere-Lachaise" (Wes Craven), nesmrtelný Oscar Wilde alias předmanželské neshody a nakonec bych chtěla ještě zvýraznit "Faubourg Saint-Denis" (Tom Tykwer), výborná Natalie Portman jako začínající herečka zamilovaná do slepce alias láska jako roční období. (23.10.2007)

V tomto slepenci z několika zamilovaných historek z Paříže je jasně vidět, že se jedná o mozaiku několika rozličných režisérů. A to jak v dobrém, tak špatném smyslu slova. Některé příběhy jsou vynikající a dost originální, některé platí za čistý průměr a našlo by se i pár (asi doslova) celkem hrozných. Největší dojem ve mne zanechal asi ten od Toma Tykwera a upřímně jsem rád, že zrovna on mě nezklamal. Jsem zvědavý na New York. (08.03.2009)

Žádný z příběhů není vyloženě špatný, ale většina není nikterak výrazná. Některé mě vyloženě nebavily (Chometovo pantomimické peklo, Nataliho upírská úchylárna a Doylovo kadeřnictví - wtf?), některé byly vážně dobré (Cuaron, Van Sant, Coixet) a některé prostě průměrné (Chadha, Coeni). Naštěstí je v tu i sedm dokonalých a velmi intenzivních minut Toma Tykwera, bez kterých bych si na celý film za týden nevzpomněla. (21.01.2009)

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc dospívám k tomu, že pro mě takhle ne. Opravdu mne zasáhla jenom povídka s Mirandou Richardson od Isabel Coixet, pojetím mě zaujal samozřejmě Tykwer a jeho oblíbenec, úžasný Melchior Beslon, a trošku pobavil Vincenzo Natali a jeho stylizovaná rozprávka o pádu ze schodů. Jinak jsem dost poposedávala a víceméně očekávala konec. Celkově mě to sdělení, jak jsme všichni jedna šťastná multikulturní společnost, nechává docela chladnou, v umění a v životě hledám jiné zážitky. A ještě jsem vlastně zapomněla na Coeny, ale ti jsou kapitola sama pro sebe. (23.06.2010)