Paříži, miluji Tě

V Paříži jsem nikdy nebyl a od té doby, co se z ní stalo výbušné město, se do ní ani nechystám. Nicméně filmovou reklamu na město lásky jsem si nenechal ujít a sledoval jsem přitom zástupy známých herců vypuštěných na různých místech metropole nad Seinou, kde po jejich stopě vyrazilo 22 režisérů s osmnácti štáby. Ne vždy se přitom lovcům podařilo zachytit něco zajímavého, možná mi tam taky trošku překáželo nemalé množství všudypřítomného multi-kulti, ale pár úlovků rozhodně stálo za zhlédnutí. Pro mne je jednoznačným vítězem běhu po Paříži Tom Tykwer, jehož zrychlené zachycení vztahu herečky a slepce mi zavonělo genialitou. (07.09.2016)

Tyhle povídkové koláže na téma hlavních měst jsou vždycky problematické. Paříž po roce 2000 přece nemůže být tak ploché město příběhů, které v jednotlivosti nezaujmout a v celku zapadnou. Kdybych si neděla poznámky, tak po pár dnech nevzpomenu ani na tu vcelku odvážnou Tykwerovu romanci s Portmankou a ten milý závěr Payneho, ve kterém se s městem všech měst rozloučila taková mile zemitá Američanka. Gérard Depardieu vysloveně zklamal a Natali natočil absolutní blbost. 18 fragmentů je skutečně příliš na jeden film. (05.06.2017)

Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc dospívám k tomu, že pro mě takhle ne. Opravdu mne zasáhla jenom povídka s Mirandou Richardson od Isabel Coixet, pojetím mě zaujal samozřejmě Tykwer a jeho oblíbenec, úžasný Melchior Beslon, a trošku pobavil Vincenzo Natali a jeho stylizovaná rozprávka o pádu ze schodů. Jinak jsem dost poposedávala a víceméně očekávala konec. Celkově mě to sdělení, jak jsme všichni jedna šťastná multikulturní společnost, nechává docela chladnou, v umění a v životě hledám jiné zážitky. A ještě jsem vlastně zapomněla na Coeny, ale ti jsou kapitola sama pro sebe. (23.06.2010)

Jednotlivé etudy bych hodnotila různorodě. Absolutní jedničkou pro mě byl příběh číslo 16, kdy slepý chlapec říká Natalii Portman: "Já tě vidím". A připomenout musím také příběh číslo 9, Eiffelova věž neboli chlapec s velkou aktovkou a jeho rodiče Mimové. Dále mě oslovila povídka číslo 7, která vyprávěla o muži, který se chce rozejít se ženou kvůli mladé letušce a kvůli tomu, že si manželka zpívá pořád dokola tu samou písničku, nosí to samé oblečení, má rtěnky, které nepoužívá, neobjednává si předkrmy a zákusky a nakonec je manželovi celé sní..a co víc, manžel je v takovém stádiu, že si dokonce objednává jídla, které manželce budou chutnat. Když mu ale manželka řekne, že je nemocná, nerozejde se s ní a letušku opustí. Předstírá jak ženu miluje až se do ní znovu bezhlavě zamiluje..ona umírá a on je sám... Naopak bych vynechala bezduchý začátek, tedy etudu číslo 1, která byla spíše trapná. Ostatní bylo průměrné a nebo nadprůměrné..každopádně o tom budu přemýšlet. Hezká práce. (30.10.2010)

Film po okraj naplněný mým nejmilovanějším městem a plný rozdílných přístupů k lásce, romantice a právě k němu. A ve střídání stylů a nálad je největší slabost a zároveň síla tohoto díla. Zatímco já jsem kroutil hlavou nad Doyleho patvarem nebo nad tím, proč je Cuarónův kousek zajímavý jenom tím, že je natočen jedním souvislým záběrem, jiný by zase neskousl to, co já považuji za příběhy nejlepší. Něhu a roztomilost Chadhina romantického sblížení, dokonale pasující černý humor bratří Coenů, srdceryvnou upřímnost Nobuhira Suwy s dokonalou Juliette Binoche, fascinující Chometovu mimovskou fantazii a Tykwerovu obrazovou studii lásky, vztahů, rozdílů a problémů. Pár kousků téhle bonboniéry mi nezachutnalo, takže film jako celek nejvyšší hodnocení nezíská, ale nejen ta skupina jmenovaných zůstane navždy ve mně. Mimo jakékoli hodnotitelné hranice. (04.08.2007)