Paříži, miluji Tě

S přítelkyní jsme si udělali hezký večír. Pizza, vínečko a film Paříži, miluji Tě. Očekávali jsme totiž fantastický romantický příběh, nebo v tomto případě hezky natočené romantické příběhy. Nakonec jsme ale dostali ze začátku neskutečně nudné scény, herce, příběhy a nápady, kdy Paříž sice v hledáčku je, ale spíše jen obrazně, než prakticky. Zklamán jsem film nakonec dokoukal sám a i když tam pár zajímavých nápadů bylo, ve výsledku mě to prostě nezaujalo. Koncept dobrý, režisérů hodně. Možná je to právě ten problém. Pořád tomu ale odpad dávat nebudu. Nezapomenu totiž na dvě úžasné povídky: tu o mimech a o slepém klukovi. Ty mě dojali...na 14 minut z celého filmu je to ale zatraceně málo. (26.10.2010)

Osmnáct pařížských distriktů plus dvaadvacet režisérů se rovná osmnácti "pařížským" pohledům na lásku v rozpuku, v úpadku, za zenitem, neexistující, chtěnou, k rodině a v mnoha dalších jejích tvářích. Nesporně zajímavý projekt, ale při množství povídek je jasné, že kvalita nemůže být konstantní. Mile tedy potěší, že žádný z příběhů není vyloženě špatný. Na druhou stranu nepříjemně překvapí, že při takové kadenci zvučných jmen je jen několik málo příběhů něčím výjimečných, obvzláště v první polovině. Většina má sice něco do sebe, ale minimum z nich vás donutí přemýšlet i za rámec stopáže. Tedy o tom jak daná situace začala či naopak pokračovala. Vypíchl bych Sylvaina Chometa, jehož příspěvek rozhodně patří k tomu nejlepšímu, ale i tak ho neanimovaná podoba zbytečně brzdí v rozletu a poté vrchol celého filmu v podobě povídky Toma Tykwera. Již kvůli ní to stojí za vidění. Paris, je t'aime měl být ve výsledku emocionálně silný zážitek. Což sice krom dvou či tří momentů není, ale nutně to neznamená, že by šlo o špatný nebo průměrný snímek. Třeba proto, že každý si tu ten svůj segment, který ho osloví, zajisté najde. (13.12.2007)

Jednotlivé etudy bych hodnotila různorodě. Absolutní jedničkou pro mě byl příběh číslo 16, kdy slepý chlapec říká Natalii Portman: "Já tě vidím". A připomenout musím také příběh číslo 9, Eiffelova věž neboli chlapec s velkou aktovkou a jeho rodiče Mimové. Dále mě oslovila povídka číslo 7, která vyprávěla o muži, který se chce rozejít se ženou kvůli mladé letušce a kvůli tomu, že si manželka zpívá pořád dokola tu samou písničku, nosí to samé oblečení, má rtěnky, které nepoužívá, neobjednává si předkrmy a zákusky a nakonec je manželovi celé sní..a co víc, manžel je v takovém stádiu, že si dokonce objednává jídla, které manželce budou chutnat. Když mu ale manželka řekne, že je nemocná, nerozejde se s ní a letušku opustí. Předstírá jak ženu miluje až se do ní znovu bezhlavě zamiluje..ona umírá a on je sám... Naopak bych vynechala bezduchý začátek, tedy etudu číslo 1, která byla spíše trapná. Ostatní bylo průměrné a nebo nadprůměrné..každopádně o tom budu přemýšlet. Hezká práce. (30.10.2010)

Některé scénky (např. první 3) jsou vážně hodně slabé, snad i pod úrovní absolventských filmů. Z „méně“ známých režisérů překvapil Wlater Selles nabo Alexander Payne. Bratři Coenové, Cuarón nebo Tom Tykwer pro změnu dostáli svému renomé a dokázali, že nejsou uznávanějšími než ostatní režiséři náhodou, jejich příspěvky jsou nápaditější a prostě lepší než většina ostatních. Dle mého názoru se nepředvedli Gus Van Sant nebo Wes Craven. Jak píšou i ostatní celek je dost nevyrovnaný, na druhou stranu mě potěšilo sledovat, jaký příběh dokáže někdo vykouzlit na cca pěti minutách prostoru, kvůli tomu to určitě stojí za to. (04.11.2013)

Paříž, město lásky, chrlí ze svých částí a zpoza architektonických skvostů dojemné, úsměvné i zdánlivě obyčejné příběhy, které se chtě nechtě dotýkají lásky, citu, něhy, souznění, smrti. Řada renomovaných tvůrců ze všech koutů světa se sešla pod střechami jednoho z nejúchvatnějších evropských měst, ale bohužel jen polovina z nich nabízí skutečně poutavé minipříběhy, kdy těch skutečně mistrovských bychom s přehledem napočítaly na prstech jedné ruky!! Výsledkem je tak hravá a proklatě pestrá mozaika, poskládaná ze střípků, které bohužel nemají potřebný prostor!! (31.05.2007)