Plynové lampy

Ingrid Bergman je klasa a já na Plynových lampách jednoduše nenacházím jediné chybky. Strhující příběh se skvělým rozuzlením mě nenechal ani na chvilku vydechnout a ta stylovost z tohoto počinu dolsova dýchá - rok vzniku dělá evidentně svoje. Dvě hodiny tak nakonec utekly jako voda. Mráz běžící po zádech je mi zaručen vždy, když si na Plynové lampy jen vzpomenu. Výsledek? Tento naprosto nepochopitelně opomíjený klenot doporučuji každému - ten se zkrátka nemůže nelíbit :) (A kdo poznal bez čtení titulků Jessicu Fletcherovou, nechť si napíše plus.) (24.04.2012)

Začiatok konca manželského vzťahu spočíva niekedy v pocite nenormálnosti z konania druhého partnera. Čo však zapríčiní, že sa z miláčika a partnera údajne na celý život postupne stáva nesvojprávny magor ? Skvelé rozpracovanie tejto témy v strhujúcej detektívnej dráme o manipulácii s psychikou, obsahuje príťažlivý prvok tajomna. Divácky zážitok umocňuje nielen herecký výkon Ingrid Bergmanovej v úlohe milujúcej manželky, ktorá sa teší na to, že opustený dom, na ktorom leží tieň vraždy z minulosti opäť ožije bohatým spoločenským životom. Pôsobivé londýnske lokácie a priliehavé kostýmy vhodne evokujú edwardiánske obdobie. Určitá predpovedateľnosť vyústenia drámy trochu zatienila vyššiespomenuté pozitíva. Pozn. Občas možno zhliadnuť dodatočne kolorovanú verziu, pre vychutnanie si pôvodného autorského zámeru ale odporúčam uprednostniť pôvodnú čiernobielu. (13.07.2005)

Tak do takého domu s prekliatou minulosťou a temnou atmosférou ani na krok... Dusivý psychohoror, ktorý mi pripomenul z domácej tvorby Vlčí jámu a Neviditelného. Od prvého negatívneho momentu (vytrhnutie listu z ruky Pauly) som vytušil, kto sa za vinou strašidelnej histórie bytu na londýnskom námestí skrýva. Aj napriek tejto predvídateľnosti a pomerne optimistickému záveru to bola skvostná podívaná od viuzálu, hudbu cez herecké výkony až po scenár, ktorý vyvrcholil pomerne silným dialógom s výmenou "rolí" manipulujúceho šialenca a ovládaného medzi Gregorym a Paulou. Ďalšia špička amerického noiru 40. rokov spolu s The Lost Weekend od Billyho Wildera. (80%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi) (06.07.2018)

Viděno v kině, kde mohly na velkém plátně vyniknout všechny kvality tohoto skvělého snímku. Výtečná je kamera, scénář i herecké obsazení: Ingrid Bergman je tady kouzelná a Charles Boyer - který mi mimochodem strašně připomínal Michaela Caina za mlada - zcela famózní. Vysvětlení Gregoryho motivace mi ovšem přišlo poněkud překomplikované a moje mírná rozladěnost s celkovým rozuzlením je hlavním důvodem, proč nakonec nehodnotím plným počtem. (29.04.2012)

Absolutně průhledné a předvídatelné. Jít to do kin někdy v posledních dvaceti letech, mnoho diváků by určitě čekalo v závěru nějakou "šokující" pointu. Na svou dobu však bezpochyby mimořádný počin, jenž jako psychothriller nadprůměrně funguje i dnes. Samozřejmě hlavně zásluhou ústředního hereckého dua (Boyer měl vyloženě ďábelské charisma) a parádní lehce mysteriózní (místy skoro až snové a hororové) atmosféry, vyčarované skvělou čb kamerou. 75 % (03.06.2019)