Marie Antoinetta

Sofia Coppola je nepochybně talentovaná režisérka, v psaní scénářů však pokulhává více, než je zdrávo. Pokud si vzala za úkol zobrazit osobnost Marie Antoinetty, pro Francouze dodnes veřejného nepřítele číslo 1, příliš neuspěla. Zpočátku film celkem funguje jako seznamování se s prostředím královského dvora a jeho zvyklostí, ceremonie u každé příležitosti (novomanželská noc, vstávání, snídaně) jsou zachyceny vtipně a s nadhledem. Proti této části nemám příliš výhrad. Jak však MA zaplouvá do života francouzské šlechty, ztrácí se nějak smysl filmu. O povaze rakouské princezny a francouzské královny se z filmu příliš nedozvíme. MA je prostě takový rozpustilý diblík, scénář vyniknutí jejího charakteru příliš prostoru nedává. I její proslulá galantní dobrodružství, poměr s Fersenem, vyplňování života zábavou a okázalé pohrdání prostými lidmi vyznívá celkem nevinně. Jestli si i přesto o ní může divák udělat nějaký obrázek, je to hlavně zásluha Kirsten Dunst, která své roli dokáže vtisknout i s malým prostorem životnost. Ještě méně než o MA se dozvíme o ostatních postavách, natož o událostech okolo. Sofia Coppola také velmi nedobře pracuje s časem, člověk by ani nepoznal, že film zabírá období víc jak 20 let. A pokud někdo nemá určité povědomí o osudu královského páru za revoluce, konec vůbec nepochopí. Při tom všem kritizování se na to ale docela dobře kouká a režijně to Sofii jde mnohem lépe (až na to užívání moderní hudby). S lepším scénářem to mohl být výborný film. (21.07.2007)

Vysněné projekty natočené přesně podle představ jen málokdy dopadají tak perfektně, jak si režiséři při jejich tvorbě představují. Sofia Coppola totiž po dvou důkladných psychologických rozborech tentokrát vsadila na lehkovážně pojatou historii, u které neumí vyvážit silné momenty. Relativně nevýznamná zápletka naplnění manželství je nerozumně roztažena na půl hodiny a třeba závěr sice hodně naznačuje, ale neznalý divák z něj vůbec nepochopí, jak to s Marií nakonec dopadlo. O Coppole se říká, že si točí filmy jen proto, aby do nich mohla dávat své oblíbené songy. Vždycky jsem se nad tímhle tvrzením usmíval, ale při sledování tohoto kousku mě několikrát napadlo, že na tom asi něco je. Hudba totiž minimálně v polovině případů ruší a mnohdy tak kazí atmosféru, když staví diváka do prostředí připomínajícího teenagerskou komedii. Naštěstí díky tomu, že režisérka má na hudbu opravdu maximální čuch, se najde minimálně stejný počet případů, kdy naopak dolaďuje všechno na jedničku, většinou je tomu tak u přemýšlivějších pasáží. Chci tím říct, že mi trvalo snad třetinu filmu, než jsem na tuhle netradiční hru přistoupil, ale i na konci mi zůstává pocit, že to tentokrát nevyšlo, jak mohlo. Příště by třeba mohl pomoct odklon od tématu nešťastných žen. (30.04.2007)

Sofia Coppola se s ničím nepáře a tak už v prvních minutách nechává svou Marii vejít do světa dvora, intrik, jídla, večírků, prodivných praviděl, smíchu, rozkoše i slz. A používá zajímavé postupy a nadchla mě a já byl unešen. Možná je pravdou, že veškerý ten styl spolu s moderní hudbou trošku zastínil ososbnost, leč dle mě vnímavý divák hledá a najde. Není třeba tlačit na pilu. Jen ke konci filmi už nedrží moc pohromadě a i přes přítomnost vynikajících scén (klanění se davu) musím dát "pouze" 90% :-) (30.08.2007)

Sofia by si mohla nakoukat třeba druhého Kmotra nebo Formanova Amadea. Třeba by pak dokázala napsat scénář, jenž dokáže vyprávět příběh skrze délku několika let a nebýt jen neustálým opakováním toho samého. Prakticky od počátku se film nehne z místa a když režisérka v půlce zjistí, že jaksi omílá stále stejná témata, začnou úřadovat zbrklé střihačské nůžky, jejichž pomocí se náhle prořezáváme historií takovým fofrem, že nějaké hlubší pocity nemají šanci zasáhnout cíl. Vychválit se dá jen vizuální styl a hudba. Marie Antoinetta je jako dort s nádherně sladkou polevou, ale s absolutně nedopečeným vnitřkem, kde se těsto ani nestačilo ohřát. 6/10 O pár měsíců později: Viděl jsem podruhé a musím své mínění malinko poupravit. Rozhodně jsem se Sofiinou vizí mnohem víc kompatibilní než tehdy a naprosto chápu, co chtěla říct, přesto si nemůžu pomoct, ale samotná Marie Antoinetta je nudná ledová královna. 7/10 (25.03.2007)

Oba předchozí snímky Sofie Coppoly zaznamenaly nemalý úspěch u filmové kritiky (Ztraceno v překladu se navíc neotřesitelně usadilo v mé TOP nevím kolik), tentokráte si dcerka režisérské legendy vybrala náročný projekt, zasazený do velmi bouřlivého prostředí jedné z nejkontroverznějších postav historie. A pojala jej velmi osobitě. Vypráví příběh (portrét, chcete-li) mladičké Marie Antoinetty od chvíle, co opouští Rakousko, aby se mohla provdat za stydlivě bezradného Ludvíka XVI. Od i před porodem prvního potomka se ale potácí od ničeho k ničemu, ani o ní, ani o dalších postavách se toho příliš nedozvíme. Coppola ale nezasypává diváka předlouhými dialogy (postavy si jen občas vymění hrstku vět), politikařením, nýbrž se soustředí na herecký detail, výraz a pohyb svých hrdinů, odbíhá od tradiční dějové struktury daného žánru, tu a tam scénu proloží moderním songem, na plátně se toho po dějové stránce skutečně příliš neděje. Nechává na nás, ať si o ústřední dvojici uděláme vlastní vizi, necpe nám svůj pohled na prosté radosti stále nedospělé dívky. Dělá svojí hrdinku šťastnou (dortíky, šampaňské, hazard, šperky, další a další šaty), i když doba i společnost jí nepřály. Sílící zvuk nespokojených Francouzů za branami Versailles o tom vypovídá své. Okolní události a přísné konvence Marii Antoinettu ale stále více svazují, stejně jako hrdiny předchozích režisérčiných filmů (Boba s Charlottou ze Ztraceno v překladu svazují dysfunkční, přesto jimi respektovaná manželská soužití, sestry z debutu Smrt panen zase přísná rodičovská výchova). Režisérka přesně pracuje i se střihem. A to dle nálady jednotlivých scén, dlouhé záběry náhle proloží dynamickou rapidmontáží á la „co tu máme dobrého“. Velký dík si zaslouží i kostýmní výtvarnice Milena Canonero, která se doslova pomazlila s detaily (přeslazenost umocnila růžová barva, která dominuje na řadě hrdinčiných šatech). Když jsme u kostýmů, tak jich Kirsten Dunst dle mých hrubých propočtů unosila něco přes čtyři desítky. Ano, a Kirsten Dunst. Neodolatelně půvabná mladá herečka (v posledních letech spolupracující se zajímavými tvůrci jako jsou Cameron Crowe, Michel Gondry nebo třikrát comicsový Sam Raimi), která své režisérce opět posloužila k tématu osamělé ženské hrdinky, za prostředí jí rovněž určila svazující izolaci v neznámém, versailleským řádem sužovaném prostoru. Moc se mi v jedné ze svých nejsilnějších úloh líbila. Ambiciózní režisérka natočila zcela nestandardní podívanou, která se vymyká všemu, na co je divák od historického žánru zvyklý (francouzské kritiky zmátla natolik, že na festivalu v Cannes snímek vypískali). Troufale rozbila statičnost a neatraktivnost daných látek, které nás rok co rok zavalují, šla si zcela svojí cestou a to se cení. Výsledek, tedy výjevy ze života jedné historické ikony, ale přirozeně na každého zapůsobí rozdílně. Dlouho mi to celé leželo v hlavě, i mně se místy chopila patrná rozladěnost, ale tuším, že i její následující snímek bude opět slušnou filmovou událostí. Snad... (08.08.2007)