Marie Antoinetta

Moje milovana Sofia opet nezklamala. Ano, nejsme svedky takovych svezich napadu jako v pripade jejich dvou predeslych filmu, ale opet je nam tu predlozen velky film, ktery se vymyka soucasne bezne produkci. Jen se mi dle komentaru zda, ze hlavne od muzskeho publika zustava trochu nepochopen. Tento film neni od toho, aby nas nejak poucoval, aby nam daval velka poselstvi ci aby nam daval pricinu premyslet nad velkymi dejinnymi udalostmi. Sofia je zena a jejimi hrdinkami jsou zeny, v tomto pripade jedna historicky vyjimecna, ovsem svoji podstatou stejna jako vsechny ostatni. Zena, ktera byla vychovavana pro vyssi principy, nez mohli zazit a chapat jeji vrstevnice, ale ktera pochopitelne touzila i po obycejnych vecech, jako kazda jina zena. Zobrazena "nuda ve Versailles" nema vzbuzovat soucit ci snad odpor k lepsi spolecnosti. Tato nuda je privilegium a zaroven dan za zodpovednost, kterou vedouci vrstva spolecnosti nesly na svych bedrech (a kterou v ocich svych poddanych dane doby nezvladli, ale to je jiz jiny pribeh, ktery ani Sofia nechtela resit, jen taktne naznacila, ze historicka pravda asi neni uplne pravdiva). Stejne tak je lacine odsuzovat dobove ritualy jako "smesne", kazda doba a kazde spolecenstvi ma sve ritualy - jeste za prvni republiky studenti museli cekat povinnych 15 minut na prichod prednasejiciho, z cehoz plyne uslovi akademicka ctvrthodinka... Sofie skvele klade jeden obraz za druhym, s citlivosti ji vlastni. Velky pocet a delka scen, v nichz M.A. nepromluvi je drazdivy a prispiva k jakemusi nevyrcenemu napeti ve filmu, stejne jako sceny v nichz programove uriceny posel ci sluha oznamuje nejakou velikou dejinnou udalost. A zaverecny part, kdy plebejska rebelie se dostavi az do Versailles, je navysost sklicujici, ovsem stejne citlive davkovany, jako kazdy jiny aspekt tohoto snimku. Pripojil bych se snad jen castecne ke kritice soundtracku - klasicke melodie v kombinaci s modernimi nepusobi prekvapive extra rusive, i kdyz par jich ubrat by neskodilo (hlavne ve scene na maskarnim bale a v nasledujici scene pri jizde v kocare pusobi opravdu nevhodne). To je snad jedina vytka tomuto skvelemu snimku, uz ted se tesim na dalsi projekt teto slecny, ktera je dle meho nazoru jednim z nejtalentovanejsich reziseru nasi doby. (06.01.2007)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

Když jsem slyšel, že se bude natáčet film o Marii Antoinettě, řekl jsem si, že to bude zajímavé. Když jsem se dozvěděl, kdo jí bude hrát, znervózněl jsem. Je to sice pěkná holka, ale do takovéto role? Poté jsem se dozvěděl, kdo to bude režírovat a oddechl jsem si. Sofii Coppola opět skvěle odvedla svou práci a já tak Kirsten Dunst stavím na jakýsi pomyslný vyšší stupeň, co se jí jako herečky týče. U tohohle filmu mi vadila jen jedna věc: Ta moderní hudba. V některých místech byla vybraná velice dobře ale v jiných.. no každopádně stojí za vidění.. (01.02.2008)

Moderne spracovaný a aj tak takmer autentický historický príbeh o veciach vážnych a neveselých, trpkých a skľučujúcich , z obdobia plného nepokojov a kríz; a cez to všetko je spracovaný nonšalantne, galantne, ale hlavne bezstarostne a usmievavo, a celý hrá tými najkrajšími farbami a doprevádza hudba, ktorú by ste do historicko-biografickej drámy nikdy netipovali. Tým nechcem povedať, že dramatické okamihy z filmu vyprchávajú. Práve naopak. Množstvo spletitých scén len poukazujú na rozvrátenosť vtedajšej situácie a hlavne najvyšších spoločenských vrstiev a umocňujú dramatický podtext filmu. Kirsten Dunst sa v tejto roli našla dokonca tak, že ako Mary Jane ju už dokonca ani nemám chuť štvrtýkrát vidieť. Sofii verím aj naďalej. 80%. (10.04.2009)

Sofia Coppola je nepochybně talentovaná režisérka, v psaní scénářů však pokulhává více, než je zdrávo. Pokud si vzala za úkol zobrazit osobnost Marie Antoinetty, pro Francouze dodnes veřejného nepřítele číslo 1, příliš neuspěla. Zpočátku film celkem funguje jako seznamování se s prostředím královského dvora a jeho zvyklostí, ceremonie u každé příležitosti (novomanželská noc, vstávání, snídaně) jsou zachyceny vtipně a s nadhledem. Proti této části nemám příliš výhrad. Jak však MA zaplouvá do života francouzské šlechty, ztrácí se nějak smysl filmu. O povaze rakouské princezny a francouzské královny se z filmu příliš nedozvíme. MA je prostě takový rozpustilý diblík, scénář vyniknutí jejího charakteru příliš prostoru nedává. I její proslulá galantní dobrodružství, poměr s Fersenem, vyplňování života zábavou a okázalé pohrdání prostými lidmi vyznívá celkem nevinně. Jestli si i přesto o ní může divák udělat nějaký obrázek, je to hlavně zásluha Kirsten Dunst, která své roli dokáže vtisknout i s malým prostorem životnost. Ještě méně než o MA se dozvíme o ostatních postavách, natož o událostech okolo. Sofia Coppola také velmi nedobře pracuje s časem, člověk by ani nepoznal, že film zabírá období víc jak 20 let. A pokud někdo nemá určité povědomí o osudu královského páru za revoluce, konec vůbec nepochopí. Při tom všem kritizování se na to ale docela dobře kouká a režijně to Sofii jde mnohem lépe (až na to užívání moderní hudby). S lepším scénářem to mohl být výborný film. (21.07.2007)