Hrdý Budžes

Bára je jedinečná a Hrdý Budžes je a zůstane 'jejím' představením. Viděla jsem to 2x a pokaždé jsem odcházela absolutně nadšená a výkonem Báry uchvácená. Ovšem na to její pohazování punčocháčemi jako culíky si moc dobře vzpomínám ze svého dětství (koneckonců jsme stejný ročník :-) a brzdit na kole jsem taky takhle pěkně uměla. Ale Milušku Voborníkovou tu bych tak brilantně nezvládla... Soucit, soucit! (19.05.2009)

Je to pre mňa záhadou. Ako sa takéto dielo podarí a JA som o tom roky nevedela. Ale, áno, samozrejme, už nie sme tak kultúrou prepojení, aby sme my, Slováci, objavili každého znovuzrodeného Cimrmana. Herečku Barboru Hrzánovú som doteraz neevidovala, takže celé divadelné predstavenie ma pekne hlboko posadilo – striedali sa všetky pocity a úsmev niekedy aj zabolel. Výsledok je jedno šťavnaté a správne okorenené one woman show. Neverím, že Helenka nenapísala túto úlohu priamo pre Barboru (podľa mňa je to celé naopak, to Barbora si Helenku vymyslela!) Opäť som si uvedomila, aký je detský pohľad na život úchvatný – bol to taký český Denník Adriana Mola. (13.07.2021)

Že dávám jen 3 hvězdičky? Myšlenka celé hry i dvouhodinový herecký výkon Hrzánové jsou skvostné. Bára H. dokonce hraje tak přesvědčivě, že po pár minutách již zcela zapomu, že není malá holčička, ale stojí tam dospělá žena. Nicméně jsem asi ocejchován Járou Cimrmanem natolik, že mi většina fórků přišla pouze dobrých, leckdy průměrných, ale zase na druhou stranu musím říct, že nikdy vyloženě trapných. U mě je Hrdý Budžes normální dobrá divadelní hra, však žádný kult. 65% (28.08.2011)

U záznamů divadelních her pravidelně usínám (s výjimkou Cimrmana samozřejmě), ale sledovat Báru Hrzánovou v Budžesovi je čistá radost. A i když se mi zdá, že jde vlastně spíš než o divadlo o převyprávění knížky, byl jsem (i díky vcelku nápadité realizaci) hodně příjemně překvapen. Ale stejně bych to celé viděl nejraději naživo. (26.06.2005)

Nejen české umění má velkou tradici v zpodobování skutečnosti jakoby dětskýma očima. Zdánlivě naivní a nezralý pohled svou bezprostředností a smyslem pro absurdní detail dokáže odhalit prvky a souvislosti, které dospělým - často i vzdělaným, poučeným, a přímo odbornicky dospělým - zrakům unikají. Nicotnost tvrdé normalizace sedmdesátých let, zoufalý pokus nomenklatur zastavit čas a vývoj, až programové znicotovování jakýchkoliv hodnot a kterékoliv kvality očima osmi- devítileté holčičky nabývá ve zvlášť silných momentech tohoto zvláštního případu divadla jednoho herce až pitoreskního rázu. Dousková s neuvěřitelnou minuciézností (tvořivě domýšlenou Hrzánovou - určitě to není "tajem") - kreslí přesvědčivou podobu krajského (okresního?) močálu výstižně nazývaného Nížínem a postihuje také řádění nižšího stupně normalizace (v tomto ohledu jakoby to byl pandán normalizačního seriálu OKRES NA SEVERU se známou Pláteníkovou úvahou o tom, že vedoucí tajemník okresního kremlu je něco jako osvícenecký absolutistický panovník). Trousit další chvalozpěvy na Thálií poprávu ověnčený výkon Hrzánové nemá smysl; spíše si pozornost zaslouží celý režijní koncept této dramatizace, zvolený způsob jeho invenčního pojednání a koncentrace až desítek odlišných prostředí i rolí na ploše neuvěřitelně malé a v neposlední řadě i zralý profesionální výkon obou spoluherců. To všechno potvrzuje starou polistopadovou pravdu, že doba, kdy kvalita se soustřeďovala především v Praze a do Prahy (něco málo zbylo i na Brno a Ostravu a opravdu spíše omylem "trošíčku trochu" na Plzeň), nenávratně minula. A že mnoho skutečné kvality se dnes najde i na regionálních, zdánlivě zcela neatraktivních scénách. Třeba v kdysi hornické a uranové a ještě předtím i zlaté a stříbrné Příbrami. (09.10.2008)