Šílení

Ještě že se Švankmajer nedal na propagandu, protože za ním by šly masy. Doslova (chichi). Já třeba už nikdy nepůjdu do supermarketu. Nebo do blázince. K snídani budu pít tři šálky dehtu, na večer nebudu zamykat mříže, ale budu poutat skříně ke zdi. Budu uctivě zdravit všechny slepice a docela jistě příště hodím delší řeč s naší arteterapistkou. (17.01.2009)

Hnus je hnus, ale samozrejme od žida je to kvet voňavý. Veľmi rád by som videl reakcie slniečkárskych pseudo intelektuálov, keby niekto - v štýle pražského žida Švankmajera natočil film, kde by sa urážalo náboženské cítenie židov. V hlavnej úlohe by mohol byť šialený rabín, ktorý pri čítaní tóry vešia pajesatých židov na sochu Mojžiša, zaveseného dolu hlavou na chrámovej opone v synagoge. Bol by to umelecko filozofický jude horror! No ale silne pochybujem, že by na to niekto dostal od štátu tak štedré dotácie aké mal k dispozícii obrezaný Švankmajer, keď točil túto idiotskú fantasmagorickú pičovinu. * (01.09.2017)

Neexistuje mnoho filmů, u kterých se rozesměju tak, že mi dělá potíže přestat…tento patří mezi ně. První záchvat smíchu jsem dostal hned na úvod, kdy Švankmajer svůj film uvádí a letmo pohlédne na zem, kde se plazí hovězí jazyk. Nijak ho to však nerozhodí a se znuděným oddechnutím pokračuje dál. Perfektně udělaný film a přesvědčivými výkony herců a skvělými, i když někdy možná samoúčelnými animacemi. Trochu mě zklamal jen Pavel Liška, který je snad schopen hrát pouze jeden typ postav… Jednoznačně jeden z nejlepších filmů roku 2005. (08.03.2007)

Výtvarné provedení tohoto filmu je fantaskní. Fantasmagorické, bizarní a šílené. Všechny ty výjevy, atmosféra, postavy a místa. Ale něco mi tam chybělo. Nejvíce zde exceluje Jan Tříska a jeho bláznivý smích. Pavel Liška patří k mým nejoblíbenějším českým hercům, ale tady jsem bohužel místy měla obtíže, mu jeho herectví věřit. Jeho tvář i herecký projev je pro role bláznů či podivínských exotů jako stvořen, ale tady jsem z jeho výkonu měla roztěkané dojmy. Přemítala jsem nad tím, zdali svou postavu tak zkrátka měl zahrát nebo jestli se ji tak snažil hrát. Měla jsem z něj prvně častý pocit, že svou postavu hraje, ale že jí není. Bylo to celé jakési polovičaté. Nevím. Na současnou českou tvorbu však rozhodně výrazné, netradiční a možná až kontroverzní dílo, spojující v sobě hodně podobností s dílem Markýze de Sade, Saló aneb 120 dnů Sodomy. (26.06.2010)

Také filmy sa nehodnotia, také filmy sa prežívajú. Akurát tu možno - ako správne poznamenal jeden z komentátorov - srať mramor. Poďme na to. Švankmajer sa tentokrát dôsledne vyhýba okázalej manifestácii surrealistického "besnenia" (pokiaľ sa nemýlim, "Šílení" sa do slovenčiny nemá prekladať ako "Šialení", ale ako "Besnenie" a teda do angličtiny ako "Frenzy" - ktosi však prišiel s geniálnym nápadom a názov filmu preložil ako "Lunacy") v zmysle evokácie iritujúceho sveta plného bizarných zákonitostí. I animáciu používa ináč - vkladá ju na spôsob medzititulkov (mäso tranzitujúce na neuveriteľné destinácie funkciu medzititulkov de facto spĺňa). Zavrhuje surrealistickú estetiku "najväčšieho zločinu" (spomínate na poviedku "Bieli ľudia" od Walesana Arthura Machena? - "Ak by ruže vo vašej záhrade začali spievať podivné piesne, zošaleli by ste") v prospech síce libertínskeho, ale predsa len značne racionálneho prístupu, súc si vedomý skutočnosti, že žiadny psychický automatizmus a la "stret diktafónu a jarmočného srdiečka na pitevnom stole" mu uspokojivo neposlúži na celkom konkrétnu a plnohodnotnú alegóriu. Všetka spomínaná racionalita sa však rozplynie, ak film porovnáme s inou hororovo ladenou alegóriou či podobenstvom - so Shyamalanovou Osadou. Iracionalita odrazu vystupuje na povrch ako voda pri chôdzi po rašelinisku a táto neprívetivá, strašidelná, meditatívna a morbídna "nordická" krása, kvôli ktorej máme tak radi všetko imaginatívne prehovorí jasnou rečou. Zreteľnou, zrozumiteľnou a hlasitou, ale dostatočne "šílenou", aby nebola malomocne ordinérna (alegória v alegórii, arteterapia, pôžitok z pochovania zažiava či Dominikova stolová hra - milujem detské stolové hry). V súvislosti s tým ma napadá, že surrealisticky najortodoxnejším prejavom vo filme je spôsob markýzovej reči. Jeho divadelne afektované verbálne sebaprojekcie nemajú za úlohu len dráždivo presne pertraktovať to, čo je erbovo (ne)podstatné - v delirantne vyšinutom svete sú vlastne jedinou alternatívou "zmysluplného" správania. Pokiaľ Švankmajer používa reč, tento civilizáciou sprofanovaný spôsob dorozumievania, neprehliadnuteľne sa snaží silne ju štylizovať - Liška takmer nezrozumiteľne artikuluje alebo koktá, Tříska pateticky hrmáca, Huba maniakálne pradie (vo Faustovi či Donovi Šajnovi je napríklad exaltovane divadelná - "Fauste, Fauste...", spomínate?, v Alenke je sprofanovanosť reči zdôraznená okázalým a neustálym opakovaním superzbytočného slovného spojenia "pomyslela si Alenka"). Koncepčne celkom iný Švankmajer, pre mňa ale opäť úplne perfektný. (11.07.2006)