Hooligans

Zajímavé. Atmosféra podobná jak americký konkurenční film, ale jinak je to film úplně o jiných lidech. Americký film mi byl trochu blíž, protože tamnější fanoušci žili přes týden normálním životem a o výkendech se z nich stali zvířata (šli na fotbal). Drogy v tom filmu nebyli ani zmíněné. Možná proto mi to bylo blížší. Drogy bere podle mě člověk, který má problémi s uvědoměním si vlastního života. Lidi, fanoušci, kteří každý výkend riskují život, "jen pro svůj tým" si podle mě, když rány rozdávají a dostávají uvědomí život a jeho váhu úplně nejvíc. Nepotřebují k tomu drogy. V tomto Anglickém filmu sou však fanoušci představeni jako partička nemyslících feťáků, kteří se vždy vyjedou a dou se mlátit. Drogy je jen otupí a oni nedokáží tu řež prožít. Místy mi hierarchie mezi fanoušky připadala jako hierarchie v mafii, ale po dokoukání filmu můžu říct - zlatí mafiáni se smyslem pro čest a se smyslem pro "svoji" spravedlnost. Mafie mají své rodiny a osudy. V tomhle filmu se můžete těšit na krachující spolek lidí, kteří poamlu umírají a STOJÍ JIM TO ZA TO. Kdyby to nebyli feťáci dal bych pět hvězd, ale takhle... Nemůžu si odpustit ještě jednu poznámku, paranoia hlavního hrdiny filmu je ztvárněna dokonale a celý film je ví než dobrý - možná se divíte že dávám 4 hvězdy a při tom jenom kritizuji, ale já kritizuji lidi, kteří sou ve filmu představováni a ne film. (18.10.2006)

„Casual sex, watered-down lager, heavily cut drugs. And occasionally kicking fuck out of someone.“ Víkendový rituál kolektivní sounáležitosti. Cyklus, který je tvořen dobou. Dobou, co tvoří Hooligans.. Nick Love neobhajuje, neobžalovává, nevynáší soudy a přitom není pravda, že by nabízel jen nezúčastněný pohled s koncem ala British History X, či nenutil k zamyšlení (viz. linie s dědou válečným veteránem). Kdo není ostrovan, těžko to pochopí.. Kolikpak dneska vlastně hrála ta naše Chelsea..? (11.02.2013)

Naprosto nechápu zdejší hodnocení tohoto filmu. Nejenže je nenápadnou oslavou magorů, jejichž nejoblíbenější činností je někomu rozbít hubu, ojet nějakou rajdu a prokládat to šňupáním, navíc je ale taky dost nudný, plný nesympatických postav (karikatur na chlapy), chybí nějaká zajímavější dějová linie a místy zajímavá kamera to nezachrání. Nejvíc mi ale vadí, že ten film s fotbalovými bitkaři dost sympatizuje - a nikdo mi to nevyvrátí. Kdyby aspoň hlavní hrdina na konci došel k jakémus takémus morálnímu ponaučení, bylo by to klišé, ale v tomhle případě bych ho přijala lépe než zjištění hlavní postavy, "že to za to vlastně stálo". A postavy, které mají být pohledem opačné strany (děda-válečný veterán) jsou tam spíš do počtu. Při sledování jsem si vzpomněla na Klub rváčů, který však Football Factory mnohonásobně převyšuje už jen tím pohledem na "oddychové" mlácení se mezi sebou - tam je spíš důsledkem deziluze hlavního (inteligentního!) hrdiny a jeho nespokojenosti s životem, který mu byl víceméně předurčen a který si sám nevybral. Tady se ale látají vypatlaní agresivní tlučhubové, kteří se mlátí, protože je to prostě baví (a protože jejich drogama vymyté mozky nic jiného ani nedokáží). (03.08.2007)

Film přesně v tom stylu, jakej mi vyhovuje. Formou mi nejvíc připomínal asi Trainspotting, kterej je sice kvalitativně o něco lepší (to bude spíš už v knižní předloze), ale tohle byla zase větší prča. Nebo taky Human traffic. Naštěstí chybí jakýkoli pitomý moralizování, který by mě fuckt sralo. Film co zmlátí každou blbou náladu. Oi! (30.05.2008)

Typicky britské (vyzněním, výstavbou, nasazením...) drama o životě fotbalových ultras, které režisér Nick Love pojal jako trochu širší zamyšlení se nad hodnotovou krizí muže v současné západní společnosti a vlastně i jako možnou anglickou odezvu Fincherova Klubu rváčů. Hlavní hrdina, třicátník, kterému se nelze realizovat v práci a jehož neuspokojuje maloměstský způsob života ani s tím související soubor životních hodnot, se nedokáže vymotat ze stereotypu životního cyklu, v němž v podstatě jen celý pracovní týden přežívá v očekávání víkendu a zvláště sobotního fotbalového zápasu, který je jedinou adrenalinovou aktivitou v jeho životě. Generace dědů, ke kterým se stále ještě vzhlíží jako k hrdinům, si adrenalin aktivovala ve druhé světové válce, generace otců si své nízké pudy mohla stimulovat v dosud politickou korektností nesvázaných 70. a 80. letech minulého století, dnešní generaci zbyly jen rvačky před fotbalovými zápasy. Fenomén hooligans stojí sice na samém okraji společnosti, ale výše nastíněný problém má obecnější platnost - současná generace mužů je ve skutečné krizi, stejně jako hrdina tohoto filmu... (17.10.2011)