Casablanca

Film zavánějící sentimentem stejně jako jeho samotný název. Casablanca-- vstupní brána do ráje a vstříc lepším zítřkům, pryč od hrůz války a smrtících nacistických chapadel. Casablanca-- Bogart a Bergmanová, jejichž cesty se dříve oddělily, ale osudová přitažlivost a koloběh událostí kolem nich opět stahují smyčku. Casablanca-- happy end stejně nevyhnutelný jako osud Adolfa Hitlera po vylodění v Normandii. Casablanca-- jsem v její moci, obdivuji herecké schopnosti uhrančivého Bogarta a krásu Ingrid Bergman, hltám každý precizní dialog a pojem filmová klasika na mě doráží doslova z každého záběru a střihu. Snímek končí a já hodnotím čtyřmi * - ovšem ne proto, že bych v tom viděl nějaký kult, oslnivou myšlenku nebo tvůrčí převrat, ale prostě z toho důvodu, že se mi na film moc příjemně koukalo, že sentiment neposkvrnil výslednou kvalitu a že Casablanca je..... no zkrátka very spešl místo:-) 80% (25.08.2013)

Někde v hloubi mysli mám zažito, že když se správnou Američanku zeptají na její oblíbený film, musí říct Casablancu, přičemž každý správný Američan zareaguje jakousi hláškou o "romantické slátanině". Ke Casablance jsem tedy přistupovala jako k příběhu o dvou lidech, kterým bude trvat dvě hodiny, než jim v prosluněném marockém městě dojde, že bez sebe nemohou žít. A ejhle! Ono prosluněné městečko právě zažívá druhou světovou válku a místo dvou postav jsou tu tři, přičemž každá má svou historii a žádná není zlá. A ani děj není tak přímočarý, jak bych čekala. Zatímco Titanic jde se všemi myšlenkovými pochody hlavní dvojice převyprávět třemi větami, u Casablancy potřebujete na nastínění situace a vysvětlení úmyslů každé ze tří postav minimálně pětiminutový monolog. Jenže i přesto, že jsem se moc těšila, v co to vyústí, mě závěr nechal naprosto chladnou. A to by se mi u romantických filmů o velké lásce a velkém obětování se stávat nemělo. (07.02.2010)

Ani vo sne by producentov filmu Casablanca Hala B. Wallisa a Jacka L. Warnera nenapadlo ze pri asi 50-tich filmov rocne, ktore studio v zlatych 40-tych rokoch vyrobilo (kazdy tyzden jeden film), ze by sa prave Casablanca mohla stat tym najuspesnejsim, ktory obhajil aj troch Oscarov vratane najlepsieho filmu, rezie a scenar plus pät dalsich nominacii. Mozno som mal prilis velke ocakavanie, podobne ako aj uzivatel Hoody, ktory pise, ze az na druhykrat sa mu film pacil na 5 hviezdiciek. Ja si na druhe pozretie chvilu pockam, ale zatial zostavam pri styroch. Film je sice nonstop dialogovy, ale je pekny, romanticky a aj smutny. Cim sa viac dej blizil ku koncu, tym viac bol napinavy hlavne kvoli nacistom, ktori si tam zacali dovolovat. Je zaujimavy dialog, kde sa niekto niekoho pyta: ,,Co myslite, kto vyhra vojnu?" Odpoved: ,,Netusim." A odpoved bola uprimna, pretoze pocas natacania v roku 1942 to nikto netusil, takze aj z tohto pohladu v tom obdobi zo sucasnosti je zaujimave vidiet tento film. Napokon aj samotni komparzisti vo filme boli skutocni utecenci pred nacistami a nemecky herec Conrad Veith, ktory si zahral majora Strassera bol v skutocnosti znamy odporca nacistov a musel z Nemecka utiect. Avsak ak niekto ocakava nejake krvave vojnove utoky, bude sklamany. Herec Humphrey Bogart bol nominovany na Oscara za najlepsiu hlavnu ulohu, ale sosku mu vyfukol Paul Lukas za dramu WATCH ON THE RINE (1943) a Claude Rains bol nominovany za vedlajsiu ulohu, ale ani on nemal stastie, sosku si vtedy odniesol Charles Coburn za romanticku komediu VESELA TLACENICE (1943)...25.11.2009 ______ Humphrey Bogart - (Rick Blaine) +++ Ingrid Bergman - (Ilsa Lund) +++ Paul Henreid - (Victor Laszlo) +++ Claude Rains - (Kapitán Renault) +++ Conrad Veidt - (Major Strasser) +++ Sydney Greenstreet - (Signor Ferrari) +++ Peter Lorre - (Ugarte) +++ Dooley Wilson - (Sam - muž hrajúci na piáne) +++ Produkcia: Hal B. Wallis, Jack L. Warner +++ Hudba: Max Steiner +++ (25.11.2009)

"Play it once, Sam. For old times' sake." Mám za to, že Stříbrné plátno mělo jen zřídka kdy tu čest zvěčnit ženu tak krásnou jakou byla právě Ilsa Ingrid Bergmanové. Zásluhu na tom měl jak černobílý materiál filmu, který byl schopný své hvězdy odstřihnout od reálného "barevného" světa tam venku a zároveň je obklopit jistou aurou nedosažitelnosti, tak samotní tvůrci filmu, kteří dokázali hrou světel a stínů vykouzlit na tvářích hereček pohled osudové ženy či úsměv anděla. Cigareta v koutku úst, sklenice Brandy, bílé sako a řada suchých hlášek. To je drsný a zdánlivě cynický Rick, jenž se stal pro H. Bogarta asi jeho nejslavnější postavou. Prototyp nezkrotného tvrďáka s velkým srdcem. Je zcela pochopitelné, že postava Ilsina manžela je ve stínu ústřední dvojice. Právě proto jí patrně režisér, ve snaze vysvětlit proč ho Ilsa tolik obdivuje a nevpadne Rickovi do náruče hned po prvním shledání, také věnoval emocionálně nejsilnější scénu celého filmu. V ní Laszlo hrdinsky strhne hosty v Rick's Café Américain k tomu, že přezpívají svou Marseillaisou německé vojáky, notující si Wacht am Rhein. Vrcholně dojemná scéna u níž si ani neodvažuju pomyslet, jakým způsobem na ni museli reagovat diváci (psal se rok 1942!!) sklíčení hrozbou z neustále se rozpínajícího nacistického Německa. Proč je dodnes "Casablanca" neutuchající kultovní fenomén? Možná proto, že se s každým dalším zhlédnutím filmu intenzita zážitku jen zvyšuje (odzkoušeno). Nebo že jde o nostalgickou vzpomínku na film z doby, kdy postavy své emoce netlumily, ale dávaly je (jistě, kýčovitě, ale za to) krásně odzbrojujícím způsobem najevo. A nejspíš je to díky nespočetně citovaným, skvěle a svižně napsaným dialogům a hláškám. Jedno je jisté, "Casablanca" nás přežije všechny. (01.11.2004)

Casablanca je z toho čo som videl asi najneoprávnenejšie adorovaný film z kategórie povinnej filmovej klasiky. Príbeh tohto filmu je neuveriteľne stupídny, plný tých najhorších klišé a plochých postáv, ktoré zachraňujú len výborné výkony a charizma Bogarta s Bergmanovou. Samotná postava Viktora Laszla je napísaná neuveriteľne naivne – človek jeho významu by za vojny neskončil v koncentráku ale už na vyšetrovačke gestapa. Preto je tiež pre mňa nepochopiteľné ako hladko sa pohybuje po Casablanke plnej gestapáckych agentov a ochotných provichystických francúzskych jednotiek. Táto skutočnosť robí pre mňa neromantickú líniu filmu púhou potrebou americkej kinematografie vyrábať hrdinov akokoľvek naivných. Pokiaľ sa totiž mám o postavu báť a film sa snaží vytvoriť „reálny“ obraz hrdinu protifašistického boja a jeho doby, mal by to robiť dôsledne. Nuž a potom tu máme onu preslávenú líniu romantickú. Líniu, ktorej som pri všetkej úcte k hereckému umeniu oboch velikánov strieborného plátna neveril ani minútu. Trieskanie päsťou do stola, jedna pieseň a pár pohľadov pre mňa osudovú love story nerobí – pritom keby sme si stopli koľko scén majú hrdličky čisto spolu, vydalo by to možno na štvrťhodinku. Takto oklieštené zobrazenie romantickej lásky potom (aspoň čo sa mňa týka) nefunguje. Korunou všetkého je záver, ktorý u mňa kandiduje na jedno z najhorších zakončení vôbec, iný záver by ale asi Hollywood neprežil. Z úcty ku klasike, za Bogarta a Bergmanovú a jedinú scénu s nábojom (spev Nemcov vs. Marseillesa) 6/10 (12.03.2007)