Casablanca

Klasika, která větší legendou než by měla být. Nežiji v době vzniku, neviděl jsem tento film v sále plném lidí, pro které byl Humphrey Bogart a Ingrid Bergman symboly a modlami. Proto můj pocit z filmu trochu pokulhává za jeho legendárností hlavně na americkém kontinentu. Příběh je vsazen do poutavého prostředí, které si prakticky prohlédneme jen díky několika exteriérům a jinak si musíme vystačit s postřehy postav a interiéry baru, hotelového pokoje apod. Ingrid Bergman pro mě naplňuje to, čím nikdy Lauren Bacall nebude a to krásnou ženou, pro kterou by se dokázal muž obětovat. Casablanca s odstupem času působí až ikonicky. Její kvality se nedají popřít. Vystavění základů dramatického příběhu s láskou v zádech a dokonalou hlavní postavou "hrdiny" jsou věčné. (03.02.2007)

Pokud něco chybí na pozlacené měděné plaketě, kterou nese vstříc dálavám sonda Voyager, pak je to Casablanca.. Vtip, ideály, láska, svoboda, přátelství a odvaha na levoboku, intriky, proradnost, sentiment, klišé, melodramatičnost a naivita na pravoboku. Díky té vyváženosti se vlajková loď stříbrného plátna se všemi svými krásami i neduhy nemůže nikdy potopit.. Mé krásné přátelství s Curtizovým filmem vždycky utuží souboj Wacht am Rhein s Marseillaisou a především Rick Humphreyho Bogarta. Mezi jizlivou zhrzeností a zlými časy se zmítající cynický bourák s rovnou páteří, uměním nezištnosti při konání dobrých skutků a frajerským postojem, že to držení a popouštění citů z uzd je de facto brnkačka. „We´ll always have Paris...“ (06.02.2017)

Zajímavé, že? Nejbanálnější a zároveň ten nejvěčnější z možných příběhů, vyprávěný na pozadí druhé světové války kdesi v Africe. Jenomže vše je tak perfektně vybalancované na hranici snesitelnosti, že třeba i díky občasnému inteligentímu humoru, slupnete film jako malinu. Příkladem takového podobného snímku budiž Titanic :-) (10.01.2007)

Jakže to tvrdí někteří kritici a občasné ankety ? Nejlepší film všech dob ? No, nevím, nevím. Není to špatný film, je to milé, chvílemi veselejší, chvílemi smutnější, hrají tam dobří herci, ale že by mě to přivádělo do extáze, to tedy ani náhodou. Do nejlepšího filmu všech dob tomuhle dílku chybí hodně. Možná mě za to někteří budete chtít kamenovat, ale já si za tím stojím. I když vím, že do mrtvol se nekope. (24.07.2002)

Někde v hloubi mysli mám zažito, že když se správnou Američanku zeptají na její oblíbený film, musí říct Casablancu, přičemž každý správný Američan zareaguje jakousi hláškou o "romantické slátanině". Ke Casablance jsem tedy přistupovala jako k příběhu o dvou lidech, kterým bude trvat dvě hodiny, než jim v prosluněném marockém městě dojde, že bez sebe nemohou žít. A ejhle! Ono prosluněné městečko právě zažívá druhou světovou válku a místo dvou postav jsou tu tři, přičemž každá má svou historii a žádná není zlá. A ani děj není tak přímočarý, jak bych čekala. Zatímco Titanic jde se všemi myšlenkovými pochody hlavní dvojice převyprávět třemi větami, u Casablancy potřebujete na nastínění situace a vysvětlení úmyslů každé ze tří postav minimálně pětiminutový monolog. Jenže i přesto, že jsem se moc těšila, v co to vyústí, mě závěr nechal naprosto chladnou. A to by se mi u romantických filmů o velké lásce a velkém obětování se stávat nemělo. (07.02.2010)