Casablanca

Legenda, která kde se vzala, tu se vzala. Stupidní scénář upravený zásahy na poslední chvíli a improvizací do "v rámci možností" dokonalosti. Nejistota herců, co vlastně hrají, funguje jako dokonalá nejistota života samého, kde scénář také nemáte. Fantastické obsazení vynikajícími herci i do nepatrných rolí, a jejich minietudy i jen několikasekundové. Nesmrtelné konverzace.... částečně prkenně vyumělkované, částečně to, co tu ještě nebylo a jen tak nebude. Perfektní načasování. (25.02.2009)

"Jsem jen chudý úplatný úředník." Filozoficky zaujímám neutrální postoj k čemukoli, stejně jako profesionální cynik Rick Blane, ale jeho výjimky potvrzující pravidlo jsou poněkud jiný - alkohol a Ilsa. On mohl prožít druhou světovou válku v poklidu svýho baru v Casablance, ale místo toho konečně zaujal postoj ke světovýmu dění, přičemž mne donutil zasednout na dřevěnou židli pravěkýho kina a, s připitomělým výrazem ve tváři, se kochat tím nejkýčovitějším filmem světa. (17.06.2012)

Casablanca je z toho čo som videl asi najneoprávnenejšie adorovaný film z kategórie povinnej filmovej klasiky. Príbeh tohto filmu je neuveriteľne stupídny, plný tých najhorších klišé a plochých postáv, ktoré zachraňujú len výborné výkony a charizma Bogarta s Bergmanovou. Samotná postava Viktora Laszla je napísaná neuveriteľne naivne – človek jeho významu by za vojny neskončil v koncentráku ale už na vyšetrovačke gestapa. Preto je tiež pre mňa nepochopiteľné ako hladko sa pohybuje po Casablanke plnej gestapáckych agentov a ochotných provichystických francúzskych jednotiek. Táto skutočnosť robí pre mňa neromantickú líniu filmu púhou potrebou americkej kinematografie vyrábať hrdinov akokoľvek naivných. Pokiaľ sa totiž mám o postavu báť a film sa snaží vytvoriť „reálny“ obraz hrdinu protifašistického boja a jeho doby, mal by to robiť dôsledne. Nuž a potom tu máme onu preslávenú líniu romantickú. Líniu, ktorej som pri všetkej úcte k hereckému umeniu oboch velikánov strieborného plátna neveril ani minútu. Trieskanie päsťou do stola, jedna pieseň a pár pohľadov pre mňa osudovú love story nerobí – pritom keby sme si stopli koľko scén majú hrdličky čisto spolu, vydalo by to možno na štvrťhodinku. Takto oklieštené zobrazenie romantickej lásky potom (aspoň čo sa mňa týka) nefunguje. Korunou všetkého je záver, ktorý u mňa kandiduje na jedno z najhorších zakončení vôbec, iný záver by ale asi Hollywood neprežil. Z úcty ku klasike, za Bogarta a Bergmanovú a jedinú scénu s nábojom (spev Nemcov vs. Marseillesa) 6/10 (12.03.2007)

Málokterému filmu sluší označení "legenda" tak jako Casablance. Čert vem, že je to limonáda plná patosu, že Humphrey Bogart ve své drsnosti možná balancuje na hranici únostnosti, že i díky roku vzniku může působit naivně... Já v Casablance vždycky viděl, vidím a doufám, že také za dalších pár let uvidím hlavně silný příběh, který si v závěru dovolil postavit obyčejné přátelství na stejnou úroveň jako lásku (nebo ještě výš?), čímž si mě prostě a jednoduše získal. (26.08.2014)

Klasika, která větší legendou než by měla být. Nežiji v době vzniku, neviděl jsem tento film v sále plném lidí, pro které byl Humphrey Bogart a Ingrid Bergman symboly a modlami. Proto můj pocit z filmu trochu pokulhává za jeho legendárností hlavně na americkém kontinentu. Příběh je vsazen do poutavého prostředí, které si prakticky prohlédneme jen díky několika exteriérům a jinak si musíme vystačit s postřehy postav a interiéry baru, hotelového pokoje apod. Ingrid Bergman pro mě naplňuje to, čím nikdy Lauren Bacall nebude a to krásnou ženou, pro kterou by se dokázal muž obětovat. Casablanca s odstupem času působí až ikonicky. Její kvality se nedají popřít. Vystavění základů dramatického příběhu s láskou v zádech a dokonalou hlavní postavou "hrdiny" jsou věčné. (03.02.2007)